Zdravíme s Primaňousem opět z Prahy! Dneska si povíme o tom, jak jsem si naplánovala relaxační den plný odpočinku a jak to dopadlo... no jako vždycky. 😆
Je taková tradice, že kdykoli se objevíme v hlavním městě, přicházejí na řadu dvě témata. Zaprvé: děda se chce sejít se svým bratrem, který bydlí za Prahou. Což by nebyl až takový problém, kdybych nebyla od brzkého rána ve škole, potom nepracovala do noci ve dvou pracích, a měla tím pádem kapacitu a čas ho tam odvézt. Zadruhé: děda začne opět shánět generála (o kterém už jsme si říkali minule).
Zrovna se to tak sešlo a dědův bratr se ozval v den, kdy jsme opouštěli Sudety, problém je, že většinou volá zrovna ve chvíli, kdy mám plné ruce práce, spím nebo jsem naopak třeba ve škole. Jenže - jeden propásnutý hovor a je po kontaktu. Strejda totiž zásadně nezvedá mobil, ani když voláte po dvou vteřinách okamžitě zpět, obvykle ho totiž buď neslyší, nebo hovor neumí přijmout. Čili musíte vychytat, až zavolá on.
Napoprvé to nevyšlo, takže první dva dny zkouším volat zpět, ale nikdo nic nezvedá. Nevadí, máme celých 14 dní. "Zavolej Mirkoviii!" poslouchám každou půlhodinu od dědy, který se odmítá smířit s odpovědí, že to nebere.
Třetí den ráno máme zrovna napilno. Vypravuji dědu do stacionáře a sama si nesu věci na celý den do školy a na focení, které mě čeká. Poskládám do tašek a rukou plesové šaty, lodičky, notebook, noty na zpěv, klavírní výtah z Rusalky, kabát, Primaňousovi kapesník, brýle a bonbony. Mirek volá.
Telefon vrčí v kapse a já postrkuji dědu ze dveří, abychom to stihli do stacionáře včas. V autě mám samozřejmě zrovna urvaný držák na telefon, takže jedu bez navigace a telefon drnčí v kapse. "Zavolej tomu Mirkoviii!" naléhá děda. Nedá se svítit. Dvakrát objedu blok, než zaparkujeme, pak rezignuji a nechávám to na chodníku. Vysazuji dědu ve stacionáři, jedu do školy, běžím koupit pugét pro fotografku. Ověnčená dvěma taškami a květinou utíkám na focení. Mirek volá. Čekám hovor od fotografky, takže hovor nepřijímám, ale telefon zvoní a zvoní. Sorry jako, teď ne.
Nakonec se ukáže efektivnější komunikace se sestřenicí. Píše mi, jestli si nechci odpočinout, že by se strejda o dědu nějaké dopoledne postaral a aspoň by se viděli. Ale jo, super, odpočinek se hodí. Tak třeba v pátek. O pana bratra už se teda taky trochu pokouší Němec, ale dvě hodinky spolu zvládnou a pak je naberu.
--
Páteční sraz probíhá bez problémů, strejda čeká na smluveném místě s předstihem, ujímá se dědy a já běžím na dvě hodiny do školy. V 10 hodin si dáváme společný sraz u Rudolfina, ale kdyby to náhodou nestihli, naberu je autem jinde, stačí zavolat. Dáme si v klidu oběd a já si pak před prací půjdu na hodinku lehnout, protože jsem se za celý týden moc nevyspala a začínám cítit únavu a stíhá mě migréna. Výborný plán!
Vyběhnu na konzervatoři tři patra, zamotá se mi hlava a běžím rovnou zvracet. Paráda! Skvělý start dne. Na hodinu dorazím s 20minutovým zpožděním celá zelená, ale vybavená v automatu zakoupenou twixkou. Po srazu s Mirkem dědu vezmu rovnou domů a půjdu si lehnout, plánuju si v duchu.
--
Stojím u Rudolfina, deset pryč. Strejda - jak jinak - nebere telefon. Volá za čtvrt hodiny. Oznamuje mi, že jsou na Chodově. Vytřeštím oči, protože si představuji, jak asi probíhala cesta metrem na druhý konec Prahy, nota bene s přestupem. Mám přijet do obchodního centra. Vytřeštím oči podruhé, protože větší bludiště neznám, ale odkývám to a sděluji jim, že mi cesta autem bude trvat půl hodiny a ať na mě počkají. Volá teta - Mirkova manželka, jestli jsme se našli a jestli bych ho pak nedoprovodila na autobus, aby nejel někam do háje (nebo Hájů? :D). Ale jo, jasně. Hned, jak se najdeme. Jsem na Chodově, parkuji v garáži, zvládla jsem to za 20 minut. Volám. Mirek nebere telefon.
"Ahoj Martinkoo! My už jsme z toho obchoďáku odešli, hledej nemocnici, jo?" volá za chvíli strejda zpět. Jeežišmarja, snad se jim neudělalo zle. Hledám na mapě nejbližší nemocnici a jedu tam. Parkuju. Lékárna - výborně, řeknu jim, že si dáme sraz před ní, protože nutně potřebuji vyzvednout dědovi léky, to se mi hodí. Stoupám si do fronty a žhavím drát. Mirek nebere telefon.
"Ahoj Martinkoo! My už nejsme u nemocnice," volá strejda záhy zpět. Jooo! Přesně to jsem chtěla slyšet!
"My hledáme jednu adresu a už tu skoro budeme," hlásí Mirek. Ježišmarja, to asi zas hledají nějaké známé.
"A můžete mi tu adresu prozradit?"
"Ten umělec ji ztratil!" křičí mu za zády do telefonu děda.
"Ale zase jsem ji našel, hele, koukej!" ukazuje dědovi patrně lísteček.
"Kloknerova 26, tak se sejdeme tam," hlásí strejda.
Hm, nevím o žádném příbuzném, který by bydlel na Chodově. Vystojím si frontu v lékárně, házím to do navigace a mířím na adresu. Zaparkuji o ulici dál a začínám pomalu chápat, co se tady děje. Generální ředitelství hasičů. Panebože! Zase hledají generála. V duchu počítám, kolik kilometrů od metra a obchodního centra asi ušli a vychází mi z toho, že děda už asi leží někde podél chodníku, protože Mirek je hyperaktivní a neumí chodit pomalu.
Znovu volám. Pozor! Mirek zvedá telefon! Zároveň ho vidím vycházet ze dveří ředitelství. A sakra, už to stihli, než jsem přišla. Trochu jsem doufala, že je diplomaticky přesvědčím, ať nechají hledání synovce na mě, protože jestli na recepční začali chrlit jeden alzheimerák přes druhého, je dost možné, že už je na cestě psychiatr se svěracími kazajkami. Rychle pryč...
Děda se sotva vleče. "Tos to teda vymyslel. Sto takovejhle baráků jsme obešli a vždycky už to byl on! A pak zase ne..." stěžuje si děda.
"Měli jste něco k jídlu?" zjišťuju zdravotní stav a okamžitě dědovi strčím do ruky lahev s vodou a do pusy bonbon. Sluníčko praží a on má na sobě celou dobu žlutou bundu. Prý aby ho bylo vidět a nikdo ho nesrazil.
"Neměli. Vilda říkal, že nebude jíst ani pít, dokud to nenajdeme!"
No, nenašli, generál nebyl v kanceláři. To mám radost. "Jedeme na oběd," zavelím a googlím nejbližší restauraci kde se nají i vegetarián (rozumějte já). Oběd se setkává s úspěchem, ptám se, jestli si děda nechce odskočit, ale prý ne. Strejda špatně nese, že jsem je pozvala, a trvá na tom, že si někde ještě dáme kávu a dort (i když děda zrovna jeden rozpatlal po stole) nebo zmrzlinu.
Dávám do navigace vesnici, kde Mirek bydlí. Mezitím volá teta, že jede na nákup na Chodov a že si Mirka vyzvedne u Albertu. Což se teda snažím vydedukovat z jejich vzájemného hovoru, kde slyším tetu "Proč nic neříkáš? Rozuměl jsi? Budeš u toho Albertu?" a strejda říká jo, ale přitom mi odkývá, že mám jet do Břežan.
Tak nic, otáčím to na obchoďák, úplné déja vu. Když už mířím k Albertu, děda si vzpomene, že chce na záchod. Vysílám strejdu s ním. Strejda se vrací, Primaňous nikde. Pořád nikde. A ještě pořád nikde. Vysílám Mirka znovu. Děda se neumí dostat z kabinky. "Musíš to odemknout!" slyším. Jeežišmarja, on se snad nedostane ven. No když bude nejhůř, tak tam nakráčím a budu to muset přelézt odvedle, protože Mirek je sice sportovec, ale při vší úctě, to by asi nedal.
Naštěstí se povede. Volá teta, kde jsme a jestli má čekat u toho Albertu. Ale už tam jdeme, tak jo. "Pojďte do kavárny, já vás zvu!" halasí strejda. Úplně ho netankuje, že jeho žena už půl hodiny stojí před Albertem.
Mírná překážka jsou eskalátory, Primaňous si jako vždycky stoupne přesně na předěl schodů a padá na mě, já jeho 80 kilo chytám a rupe mi v zádech. "Čoveče, ty seš jak vožralej," směje se Mirek a chytá ho z druhé strany.
Strejda utíká napřed k Albertu. Když konečně dorazíme ke košíkům my s Primaňousem, už jsou oba pryč na nákupu. Primaňous si chce sednout. Nacházím gaučík a jdu na 2 minuty pryč koupit vodu.
Když jsem zpět, objeví se Mirek se dvěma kávami v kelímku a dortem v krabičce. Má k tomu i kovový tácek a dvě lžičky, které se ale neobtěžuje vrátit. Primaňous vysrkne obě kávy včetně mojí. Volá teta, že se jí ztratil manžel. Uklidňuju ji, že je s námi. Konec dobrý, všechno dobré.
Jen už nevím, kde jsem nechala auto, a děda se sotva vleče. Nechávám ho na kraji garáží a běžím hledat svoje dvoubarevné Twingo, které jsem nedávno šíleně nabořila. Když už dojedu skoro k němu, vidím, že se postavil před jediné SUV, které zrovna chtělo vyjet. Pán pouští světla, troubí - děda stojí. Pán nadává. Děda stojí a stoupne se 3 centimetry od kapoty. Konečně jsem tam, nabírám ho, vyjíždíme, ale ouha - já už tu jednou předtím byla, takže nás závora nepustí a musím to jít zaplatit. Naštěstí nemám žádnou hotovost a automat má samozřejmě zrovna rozbitý terminál na karty, ale to už mě nepřekvapí.
Nutně potřebuji ještě objednat nové skafandry (rozumějte pleny) na Andělu, takže míříme tam. Přijímám ještě od dědy objednávku na chleba a na bonbony, mezitím je mi zase tak zle, že běžím znovu zvracet. Objednávka splněna, jde se do auta.
U mého Twinga právě zaparkoval pán a já vidím, jak na něj Primaňous zevnitř ťuká a ukazuje si na hlavu. Hmm, že by mi dveřmi odřel lak? Tomu autu už to asi fakt neuškodí, když jsem orvala celý nárazník... Pán se mě ptá, jestli se něco děje, kroutím hlavou a rychle sedám do auta. Primaňous mi sděluje, že je to blbec, protože na něj ťukal, aby mu otevřel dveře zvenku, ale vůbec nic nepobral. Aha, bylo mu vedro a stihl zapomenout, kde je klika.
Yes, přijíždíme domů přesně 5 minut před tím, než musím začít pracovat. Primaňous teda úplně nestihl sundat "skafandr" před odskokem, takže přebírám službu a u toho ho sprchuju, převlíkám a přebaluju. No, tak dobrý, ještě 10 takových dní a bude to za námi.
--
Třešnička na konec, která ale musí zůstat mezi námi - v pondělí byl státní svátek, tak jsme se šli podívat na Hrad. Procházíme na třetí nádvoří a proti nám jdou dva pánové v uniformě. Nasucho polknu, podíváme se na sebe se snoubencem, vytřeštím oči, podívám se na Primaňouse, který se kochá Hradem. A oba diplomaticky pomlčíme. "Víš, kdo to byl, že jo?" mrká na mě snoubenec. "Vím, ale pst! Nebudu tady generála nahánět po Hradě!" Naštěstí už děda dlouho nekoukal na televizi a nepamatuje si, jak synovec vypadá.
"Co povídáte?" ptá se děda. "Hele, Duka!" odvádím pozornost. "Joo? Kde? Jsem se s ním mohl vyfotit," rozhlíží se a kardinál mizí za rohem.
Zrovna odbíjejí hodiny na věži katedrály. "Budou tam běhat paňáci?" ptá se děda. "Ne ne, to není Orloj, to je katedrála sv. Víta," vysvětluji. "No tak kdybys nějakýho paňáca viděla, tak mi řekni!"
"Dědo, to není orloj, nejsme na Staromáku " opakuji. "To já vím, nee! Jsem myslel třeba toho... Duku. Nebo generála."
"Jo, kdybych je viděla, dám vědět," ztěžka polknu a radši se přesunujeme do Jižních zahrad.
Komentáře
Okomentovat