Půlnoční

Chystáme se na půlnoční mši (která je u nás už o dvě hodiny dřív) a Primaňous se každých deset minut ptá, jestli už vyrazíme. Nejvíc ho irituje, že je po štědrovečerní večeři nutné umýt nádobí, uklidit stůl a všechno uvést do původního stavu, protože je zvyklý, že se to všechno udělá naprosto nepozorovaně samo. No jo, ale oni ti skřítci, co běžně perou prádlo a nepozorovaně ho vrací do skříně nebo uklízí po jídle nádobí, holt mají taky někdy dovolenou. A jako na potvoru zrovna o Vánocích! 😀

 

"Můžeš si vzít novou bundu!" snažím se odvést pozornost. Děda se tuze rád naparuje před zrcadlem, v průměru zhruba dvacetkrát denně. Vždycky se při tom namaže krémem z kakaového másla, který zapomene zavřít, a zhruba jednou do měsíce mi ho pak rozpatlá po celém zrcadle, asi abych si tu vůni taky užila.😀 Vzít si na sebe novou věc, to je pro něj něco! Rozzáří se mu očička a nejraději by vystřelil z bytu ještě v pantoflích. 

Navlékám Primaňouse do oblečení, napošesté obujeme i boty tak, aby se trefil nohou dovnitř a dokonce tentokrát ani nedostanu kolenem do čela.😀

"Kapesník!" zavelí. Přináším kapesník, protože vyžaduje zásadně látkové, a podávám mu ho do ruky, zatímco se snažím si taky obléct kabát a boty, to už je ale venku ze dveří a ťape po schodech. S rozepnutým kabátem běžím vypnout světýlka, zhasnout (jo, on v normálních bytech bývá vypínač u dveří, ale tady to soudruzi to vymysleli tak, že se u dveří obléknete, obujete a pak ještě musíte projít celou chodbou a zpátky k vypínači), zamykám a utíkám za ním.

"Dej mi kapesník!" povídá asi ve čtvrtině cesty.

"Dala jsem ti ho doma do ruky," krčím rameny. Kde skončil, to nikdo neví. Naštěstí netrvá na tom, abych se vrátila domů. Nemůžu mít oči všude. Když tak dostane papírový.

Původně počítám, že nám cesta do kostela oproti mým obvyklým 15 minutám zabere něco málo přes půl hodiny. Ale salát asi udělal své a děda se sune tak pomalu, že mě to úplně fyzicky bolí, protože musím každý krok ještě před došlápnutím brzdit a zpomalovat, ačkoliv každé tři metry zastavuji a čekám. Trvá to skoro hodinu, na věži už vyzvánějí zvony, ale na poslední chvíli se stíháme usadit do lavice.

Děda popotahuje, nabízím mu papírový kapesník, ale rezolutně ho odmítá.

Celé to probíhá docela v poklidu, daří se mu ode mě odkoukat, kdy vstát a kdy si sednout. Teda až do chvíle, než přijde Svaté přijímání.

"Co se tam říká?" ptá se, když stojíme ve frontě.

"Kněz řekne 'Tělo Kristovo' a ty odpovíš 'Amen', jo? Jenom amen, nic jiného," připomínám mu a jdu raději před ním, aby mohl celý proces sledovat, protože to pokaždé zapomene, ačkoli byl v mládí ministrantem. Pak zas teda jako esenbák všechny návštěvníky kostela spolehlivě hlásil, což mu evidentně v návštěvě mše nijak nepřekáží.

Interakce probíhá v pořádku, Tělo Kristovo - děda odpovídá Amen a uklání se. Ale nic se neděje. Pan farář stojí s hostií v ruce a čeká, co bude.

"Amen," povídá děda ještě jednou nahlas a pro změnu se křižuje. Ale oplatku si nebere. Ani nenastaví ruce, ani neotevře pusu.

Ježišmarja, že on zapomněl, na co to v té frontě vlastně stojíme...😀

"Dědo!" špitám. "Musíš si vzít tu oplatku, otevři pusu!" šeptám.

"Amen!" povídá děda a začíná tušit, že něco není v pořádku. V duchu přepínám na variantu požehnání, což by znamenalo přimět ho, aby si dal prst před pusu. Hm, to má ještě menší šanci vyjít.

Otec Josef je ale naštěstí pohotový a povídá "Pane Žáku, já vám podám svaté přijímání DO ÚST."

Děda kouká, nic se neděje, ale nakonec pochopí, co se po něm chce, a pusu konečně otevře. 😀 Asi chce říct ještě jednou Amen, ale už mu není rozumět.

UF!

"Já jsem ale byl u zpovědi!" povídá mi děda v lavici, protože zaznamenal, že něco neproběhlo úplně dobře.

"To já vím, já jsem ti zapomněla říct, že si po Amen máš tu oplatku vzít," konstatuji, i když mě upřímně vůbec nenapadlo takovou věc připomínat.

"Ahá, no jo, já jsem si říkal, že mám ještě něco udělat, ale nevěděl jsem, co," koumá děda.

No nevadí. Jakmile dozní varhany, děda se vrhá z lavice a prodírá se davem ven. Podávám se ještě s několika lidmi ruku a přejeme si hezké svátky, chtěla jsem původně ještě počkat na kmotru, ale není šance. 

"Veselé Vánoce Primaňousovi!" přeje mi ještě několik lidí. Mohl by si to poslechnout sám, ale to už je někde v tahu.

Rezignuji na svěcenou vodu a chytám ho až u dveří, kde se zasekne, protože neví, jak je otevřít.

"Hezký to bylo. Akorát škoda, že jsem neměl ten kapesník, no, kvůli tomu jsem pak zazmatkoval," povídá Primaňous. Na někoho se to holt hodit musí, znáte to. 😁

Po mši si ještě dáváme rychlý svařák u stánku na náměstí. Není sice zima, ale bodne. Primaňousovi teda bodne natolik, že se rovnou podělí i se svou novou SVĚTLOU bundou, takže se pomalu smiřuji s tím, že ji měl dnes naposledy. A taky s tím, že ačkoli jsem se těšila, že si po mši půjdu v klidu lehnout a budu meditovat, tak budu meditovat tak maximálně s houbičkou nad fleky od svařáku. 

Naštěstí byla "meditace" úspěšná a fleky od svařáku se po půlhodinovém drhnutí a následném vyprání podařilo z bundy dostat. UF! Tak tomu říkám vánoční zázrak!💗