„Cimbálovka, cimbálovka! Kdy půjdeme na cimbálovku?!“ Primaňous poslední týden počítal každý den, kolikrát se ještě vyspí, než bude vinobraní. Delší dobu jsme nebyli hvězdným týmem senior-zábav, protože jsme příliš nestíhali, a už se nemohl dočkat.
Už v pátek jsem udělala osudovou chybu a řekla mu, že
jsem si našla od října další práci v jednom internetovém křesťanském magazínu.
„A máte to v trafikách? Já vám udělám reklamu, jakou svět neviděl, to
budou číst všichni! Celá Kadaň!“ prohlašoval a neustále dokola omílal název,
aby si ho zapamatoval, načež ho stejně za dalších pět minut zapomněl. Nechal se
ale slyšet, že rozhodně potřebujeme rozhovor s ním a že to strhne
statistiky čtenosti. Teda on si myslí, že prodaných výtisků, ale nevadí.
„To budou ty… víš co?“ zamýšlí se.
„Nevím…“
„Ohlasy. Už jsi někdy měla ohlasy?“
„Ne,“ směji se, protože v médiích pracuji osm let.
V noci na sobotu jsem musela třikrát posloužit jako
navigace směr ložnice a postel, ujistit ho, že je u sebe doma, a asistovat při lehání
do postele, ale jak nastalo ráno, už to bylo zase: „Cimbálovka! Není dneska
cimbálovka?“
No a náhodou je!
Zvolili jsme taxi, protože místo konání je poměrně daleko a
brát na vinobraní auto je holý nesmysl.
„Jak že se to jmenuje?“ spustil Primaňous hned, jak usedl do
auta.
„Nevím, o čem mluvíš…“ hraju na oko, protože vím, že jakmile
přijde mezi lidi, začne se vždycky nenápadně bavit o něčem, čím se chce zrovna chlubit
a co se mě většinou týká. Naposledy každému na koupališti musel třikrát
zopakovat, že jsem byla ve Snídani s Novou.
„To studio…“ přemýšlí Primaňous.
„Žádné studio nemám,“ ukončuji téma, „Kolik, že to bude?“
ptám se taxikáře, abych odvedla řeč.
„Magazín to byl. Magazín Pánbůh!“ pokouší se Primaňous něco
vylovit z paměti.
„Sedmdesát,“ opáčí řidič.
„To si přečtěte!“ pokračuje Primaňous.
„No jo, inflace, co?“ znovu měním téma, protože ještě
nedávno to bylo padesát. Upřímně je mi to jedno, v Praze bych to jela za
200, ale snažím se odvést pozornost.
„Internetový magazín!“ zvyšuje děda hlas.
"Prosím tě, zavolej mé mamce, ať na nás čeká u vchodu," pověřuji manžela, protože mám vybitý telefon.
Mezitím zvedá zvonící telefon i taxikář a chvíli mluví všichni tři přes sebe.„No to jsem já!“ hlásí zákazník na druhé straně.
„Proboha!“ vzpomíná si konečně děda.
„Kdo já?!“ štěká evidentně naštvaný řidič.
"Ahoj, budeme tam za tři minutky," informuje manžel do telefonu mou máti.
„Proboha?“ ujišťuje se u mě Primaňous. Dělám, že to
neslyším.
„No já už jsem tady!“ informuje řidiče osoba v telefonu.
„Ale kde?! Já nevím, kdo volá!“ je zmaten řidič.
„Tohle je redaktorka!“ nedá pokoj děda a blázinec pokračuje
až do konce cesty, kdy se my s manželem snažíme směnit peníze, Primaňous
co nejvíckrát zopakovat, kde ještě ani nepracuji, a taxikář pochopit, co po něm
chce volající. :D
„No tak nazdar, more,“ ukončuje zákaznice telefonát a já zadržuji záchvat smíchu. Sudety jsou prostě nostalgie. 😁
„To jsou dneska lidi! Já jezdil deset let v Praze, ale
tohle jsem fakt nezažil,“ chytá se řidič za hlavu.
Usazujeme Primaňouse ke stolu a nachomýtne se k nám dědova
švagrová, která ho přišla pozdravit.
„Ahoj, Vildo!“ hlásí se k němu. Užuž jsem se chtěla
vydat pro burčák, ale vrátím se zasáhnout, protože je mi jasné, že netuší, o
koho jde. Kouká s vyvalenýma očima a hlava šrotuje.
„Já jsem sestra tvojí ženy,“ povídá švagrová.
„Jo? Tak nazdar, sestro!“ třese jí děda rukou a asi si
myslí, že to je jeho sestra.
„A ty seš ten… ten druhej,“ kývá na švagra.
„Jo jo, já jsem ten druhej,“ směje se.
Loučíme se, já nesu burčák a vidím, že děda je v družném
hovoru s cizí paní, která je jeho sousedkou u stolu. Jéžišmarja.
„A co vy tam máte zajímavýho?“ ptá se děda evidentně na město,
odkud paní pochází.
„Muzeum českých granátů,“ povídá šarmantní dáma se šátkem od Gucciho.
„Granáty?! No joo! Ty potřebují na Ukrajině!“ máchá rukama
Primaňous. Smějeme se a než stačíme vysvětlit, že to není vojenská munice,
začne hrát písnička, kterou zná, halasně se rozezpívá a na rozdíl od nás zná
každé slovo textu.
Děda burčák vypije skoro na ex a začne dokonce zpívat druhý hlas
a bouchat do stolu. „Vy byste mohl jít na pódium,“ říká ze zdvořilosti sousedka.
„Ježišmarja, to mu neříkejte, nebo půjde,“ špitám.
„Ještě bramborák a jsem spokojenej!“ povídá děda. Vydávám se
do fronty pro bramborák.
"No tos nemusela..." říká Primaňous, "no ale můžeš, no," dodává a vrhá se na bramborák.
Paní s manželem se pomalu loučí.
„A přečtěte si to! Časopis Bůh!“ volá za ní Primaňous, který už zase
lobboval za moji novou práci.
Rozhodneme se přesunout ke druhé scéně, kde bude hrát
další cimbálovka, ale stane se zásadní chyba, protože procházíme kolem malého
pódia, kde ještě neskončilo vystoupení komornější lidové kapely. „A já pijem,
pijem, pijem, pijem, len z plného pohára!“ začne zpívat děda a tancuje pod
pódiem. Strategicky se stahuji se sklenicí vína do ústraní, dopíjím si svůj Hibernal a Primaňous tancuje ještě na několik lidovek, což by zcela jistě udělal i bez alkoholu.
Před dalším vystoupením už mu ale stejně raději kupuji jen vinný mošt a
vydávám ho za burčák. Moderátorka ohlašuje Cimbálovku Milana Broučka. „Juhůů,
hraj, Broučkuuu!“ skanduje Primaňous. Kapela hraje instrumentální covery
filmové hudby a různých moderních písní, ale to dědovi nebrání doslova výt s každou
skladbou, nutno podotknout, že aspoň ve správné tónině, takže to skoro působí, že
je zná. :D
Manžel přináší novou porci vína a balónek jednorožce a Mimoně.
😊
Zrovna, když mám plné ruce a obmotávám si balónek kolem zápěstí, aby neatakoval kolemsedící lidi, Primaňous se
rozhodne vyběhnout vstříc pódiu a prodírá se mezi lavičkami, až se bojím, že
každou chvíli na někoho spadne. „Já si s nima ještě musím zazpívat!“ volá
a řítí se vpřed.
Rozhlížím se. „Mami! Mami, jdi ho odchytnout, prosím tě, vždyť se přerazí!“ otáčím se na maminku. Ta má chytřejší strategii a zatímco, já bych se prodírala středem za ním, ona lavičky oběhne z druhé strany a zasupluje záchrannou síť.
Domů jedeme zase taxíkem, pan řidič má určitě radost, protože do auta nasoukáme kromě Primaňouse i oba heliové balónky a já nastupuji se sklenicí vína, kterou jsem nestihla dopít.
"Jakže se to jmenuje?" ptá se Primaňous.
"To je jedno," zamručím.
Děda je tentokrát příliš vysílen zpěvem a tancem a už se nesnaží si na název magazínu vzpomenout.
Doma si chce jít hned lehnout, tak mu dávám zapít léky minerálkou.
"Pche, obyčejná voda! Bych si dal ještě burčák!" hudruje.
Tak na zdraví!
Komentáře
Okomentovat