"Heleďte, koukejte vypadnout, nebo zavolám policajty!" ozývá se z obýváku. Ve tři ráno.
Vyskakuji z postele bleskovým tempem, stíhám se přerazit o kabelku, ale už tam běžím.
"Co se děje?" rozhlížím se po místnosti.
Primaňous stojí ve dveřích ložnice a upřeně zírá doprostřed místnosti.
"Marti, jdi zavolat policajty, máme telefon?" rozhlíží se a asi hledá bývalou pevnou linku.
"Máme telefon. Co se děje?" monitoruji situaci, ale nic se mi nezdá v nepořádku.
"Tadyhleten člověk sem vlezl a nechce odejít!" kývá děda do prostoru. Trochu ve mně hrkne. Zamžourám, ale ve světle automatické zářivky na čidlo nic nevidím. Rozsvěcím světlo. Nic.
A jeeje, to k nám asi přišel zase někdo na návštěvu. Ona už u nás totiž jednou v noci byla jednotka ukrajinských vojáků, co k nám vlezla balkonem, a měla namířeno do Loun, takže jsem připravená bez zaváhání hájit, že je místnost prázdná.
"To se ti asi něco zdálo, tady nikdo není," odpovídám s klidem a úsměvem, ale po očku zmonitoruju všechny rohy a balkon.
"Není? Jak není? Tady stojí," ukazuje děda před sebe.
"Nikdo tu nestojí, asi jsi měl nějaký sen," vysvětluji.
"To těžko, já jsem už dvě hodiny vzhůru. To ho tu jako necháš?" ptá se.
"Nenechám, nikdo tu není, už je to v pořádku. Pojď si lehnout, jo?" přesvědčuji.
"No to nee, to musíme nejprve nějak vyřešit. - Já vám to říkal, že tady bejt nemůžete, tak se seberte a jděte!" vrčí děda naštvaně.
"Hele tady ale opravdu nikdo není, to bych ho přece viděla," snažím se zpacifikovat halucinaci.
"Že ne? A s kým si to tu teda povídám?!" Hm, uznávám, že na to se nedá nic moc říct.😀 Okamžitě vypozoroval mé zaváhání. "Tak mám zavolat ty policajty?" ptá se děda imaginárního kamaráda.
Snažím se znovu vysvětlit, že tu nikdo není a že se mu muselo něco zdát. Kdepak. Vůbec prý nespal a nic se mu nezdálo a teď si tu s tím člověkem povídá. Hmm, to bude těžký oříšek. Chvíli přemýšlím, jestli tu hru nemám hrát s ním a pána jakoby vyprovodit ven. Naše pečovatelka mi jednou vyprávěla, že takhle vyháněla klientům tygry zpod postele po tom, co viděli nějaký přírodopisný dokument, a často je to uklidnilo😆 Ale to bych zase musela uznat, že se sem někdo dostal a třeba by ho to znervóznilo.
"To mi jako chceš říct, že tu nikdo není, jo?" ptá se uraženě.
"Není."
"Vůbec nikdo?"
"Vůbec nikdo."
"No to je teda zajímavý," analyzuje prostor před sebou.
"Asi se ti něco zdálo. Nebo jsi jen viděl nějaký stín zvenku," přesvědčuji. Mračí se.
"Takže tady teda vůbec nikdo není, jo?" ujišťuje se. Desetkrát opakuji, že tu nikdo není. Vůbec nikdo. Že nikoho nevidím a že to byl sen. Děda po 15 minutách vypadá, že se nechal přesvědčit a kráčí do postele. Přikývám ho a přeji dobrou noc. Raději nechávám otevřené dveře.
Ujdu pět kroků směrem ke své ložnici. "A to ho teda tady jako necháme?!" volá a mě děda, který už zase stojí ve dveřích.
"Nenecháme, nikdo tu není," vysvětluji.
"No tak teda jo. Nikdo tu není," mumlá pod fousy, ale zatímco znovu připravuji deku, otáčí se a sykne "Seberte se a vypadněte!" a pak se tváří, jako by nic.
Nabízím čaj nebo prášek na spaní. Nic nechce. Znovu přeji dobrou noc.
Odcházím a vypadá to, že se nechal přesvědčit. Dojdu si pro vodu a opřená o linku chvíli scroluji telefonem, než se vrátím ke své ložnici. Děda stojí ve dveřích.
"Tak co s tím teda budeme dělat?" ptá se. Aaachjo. "On sem vlezl přes balkon, jako ti Ukrajinci minule," šeptá mi do ucha tak, aby to pán neslyšel.
Následuje půl hodiny vysvětlování a ujišťování. Žádní vojáci, žádný člověk, žádní policajti nebudou.
"Tak nebudou no. Taky je nepotřebujeme, že jo. Si vezmu uniformu a vyprovodím ho sám," povídá děda nakonec. Chvilku koketuji s myšlenkou narazit mu na hlavu esenbáckou čepici, ale to by zas mohlo být něco pro změnu ve skříni.
Kdepak. Nikdo tu není a ani nebyl. Ani ukrajinská jednotka tu nebyla.
"Ale tvoje mamina je viděla, to se jí zeptej!" zkouší děda. No to víš, že jo, a ještě je do těch Loun doprovodila! 😀
Po hodině se Primaňous nechává přesvědčit.
"Tak fakt tu nikdo není, jo? Dobře, nikdo to není, nikdo tu není..." opakuje jako Werich v pohádce Byl jednou jeden král.
"Tak tu teda nikdo není. Tak radši zavři ty dveře, ať ho nevidím. Nikdo tu není..." opakuje, až je mi ho fakt líto. Zvažuji lék na uklidnění, ale vypadá odhodlaný jít spát. Možná jsem to přece jen měla hrát s ním, chlápka vyprovodit a byl by klid... Příště "vyženu tygry" a bude to...
Přemýšlím, ale pro jistotu ještě projdu celý byt, jestli je fakt prázdný. Jen tak... pro jistotu.... 😀
-----
Druhý den vstává Primaňous až po obědě. Jsem připravená celou noční příhodu zamlčet, abych ho neuváděla do rozpaků, ale zmíní to hned jako první.
"Tak včera tu nikdo nebyl, viď?"
"Nebyl," odvětím, ale nechci to dál pitvat.
"To je dobře," povídá překvapivě. "Já jsem rád, že se sem nikdo nedostal, to bych se pak v noci bál," konstatuje.
Uf, ahaaa, tak to změna plánu, tygři nebudou!
"Oni tu asi nebyli ani ti Ukrajinci," konstatuje nakonec, i když vypadá, že tomu tak úplně nevěří. 😼
Komentáře
Okomentovat