Primaňous a spol.

 BUM, BUM!  Pozor! Mód "spánek" byl narušen pádem neznámé entity v oblasti obývacího pokoje! zahlásilo čidlo v mé hlavě. Jako člověk s ultralehkým spaním, který se budí každou noc obvykle v řádech desítek, jsem zvyklá nadstandardně rychle vyhodnocovat situaci. Během tří vteřin obvykle zvládnu monitoring míry světla i teploty v místnosti, odhadu aktuálního času, počtu hodin zbývajících do zazvonění budíku, případně analýzu zvuků v okolí. Loading... Tři, dva, jedna. Čas: zhruba 5:00 AM Teplota: 17-20 °C -> zapínání módu drkotání zuby Dosavadní doba spánku: 3 hodiny Do budíku zbývá: cca 2 hodiny Pravděpodobný zdroj zvuku: dvakrát středně těžký předmět umístěný na konferenčním stole v obýváku. Rána byla příliš malá na to, aby upadl děda, šramocení navíc pokračuje. Primaňous je vyhlášený buldozer a když jde, shazuje věci z poliček i za plného denního světla a vědomí i několikrát denně, takže to mě nemůže rozhodit. Nastavit notifikaci: 7:00 - sebrat inkriminované předměty. ulož...

 Lidé s Alzheimerovou chorobou často oscilují mezi dvěma extrémy - chorobným dodržování rutiny a náhlými a naprosto nevyzpytatelnými změnami chování a preferencí. Příkladem toho druhého je u našeho dědy obliba druhu kávy.  Děda pil celý život pravého českého "turka" se dvěma kostkami cukru. Důsledně si ho objednával ve všech restauracích a kavárnách celé roky, za což jsem se mnohokrát styděla a snažila se ho přemluvit, ať si dá aspoň espresso, lungo, kávu z french pressu nebo ať zkusí třeba latté. Bylo to marné, s turkem se nedalo bojovat. ☺ Od té doby, co jsem o něj převzala péči, se ale preference kávy přesunula do kategorie "nikdy nevíš, co zrovna chce". Asi po měsíci důsledného vaření turka začal děda vyjednávat o "jedna-tři", což jsme po čase dešifrovali jako kávu 3v1. Asi víte, že to není nejzdravější káva na světě, ale spíš kávový odpad smíchaný s bělidlem se spoustou další chemie a cukru. Nic moc pro diabetiky s vysokým cholesterolem... Nějakou dob...

Hezký den, milí čtenáři. Dnes se Vám jdu vypsat z týdenní maximální frustrace. ☺ Jelikož jsem se po měsíci, kdy jsme oba s dědou střídavě marodili, potřebovala ukázat aspoň na týden ve škole v Praze (jinak pro ty, kdo neví - s dědou žijeme v maloměstě v Sudetech, krásných 100 km daleko), přišla chvíle, když bylo potřeba Primaňouse s Němcem vzít s sebou. To obvykle znamená kolotoč: zajistit stacionář, kam ho budeme přes den vozit, domluvit tam jídlo, zopakovat dietní požadavky, nakrabičkovat léky na celý týden a zlatý hřeb: sbalit! Jelikož na oblečení obvykle skončí zhruba každé(!) jídlo a občas se stane nějaká nehoda navíc, je potřeba mít všechno v minimálně dvojnásobném provedení. S každodenním praním se sice počítá, ale víc jak jednou denně v pražském provozu prostě není čas a kapacita. A taky to v tomhle počasí houby schne.😆 Čili je nutno mít místo pěti triček deset, aspoň troje pyžama (což se ukázalo jako chyba, příště jich vezmu víc), normálně bych vzala taky kalhoty na každý den...