Hezký den, milí čtenáři.
Dnes se Vám jdu vypsat z týdenní maximální frustrace. ☺
Jelikož jsem se po měsíci, kdy jsme oba s dědou střídavě marodili, potřebovala ukázat aspoň na týden ve škole v Praze (jinak pro ty, kdo neví - s dědou žijeme v maloměstě v Sudetech, krásných 100 km daleko), přišla chvíle, když bylo potřeba Primaňouse s Němcem vzít s sebou. To obvykle znamená kolotoč: zajistit stacionář, kam ho budeme přes den vozit, domluvit tam jídlo, zopakovat dietní požadavky, nakrabičkovat léky na celý týden a zlatý hřeb: sbalit!
Jelikož na oblečení obvykle skončí zhruba každé(!) jídlo a občas se stane nějaká nehoda navíc, je potřeba mít všechno v minimálně dvojnásobném provedení. S každodenním praním se sice počítá, ale víc jak jednou denně v pražském provozu prostě není čas a kapacita. A taky to v tomhle počasí houby schne.😆 Čili je nutno mít místo pěti triček deset, aspoň troje pyžama (což se ukázalo jako chyba, příště jich vezmu víc), normálně bych vzala taky kalhoty na každý den, ale děda po covidu dost zhubnul a jsou mu teď jen dvoje. Zapeklité. Když k tomu přidám kosmetiku, léky, pleny a serepetičky, jako jsou sluchátka, bonbony nebo oblíbený hrnek na pití, většinou z toho vzejde zavazadlo, které se svou muší vahou nejsem ani schopna zvednout. 🙈
Následuje obvyklá série otázek:
My jedeme do Prahy?
A musíme?
Kdy se vrátíme?
Nešlo by to jinak? Já bych tu zůstal sám.
Mně nějak není dobře, točí se mi hlava, asi nikam nepojedu, nedá se nic dělat. Jo až zítra, jo? No nevím, to se mi asi bude taky točit hlava teda...
My jedeme do Prahy...? A musíme?
Vynásobte si minimálně desetkrát pro každý den v různých obměnách. V poslední době jsem se přichýlila k minimalismu a většinou oznamuji cestu až tak den předem, abych sérii absolvovala třeba jen dvacetkrát. 😆
Celý pobyt nám ale výrazně z(ne)příjemnila následující skutečnost: dědův synovec dostal 28. října státní vyznamenání. A protože Miloš Zeman je Primaňousův idol číslo jedna, příbuzný ho najednou začal enormně zajímat, i když si na něj posledních 30 let nevzpomněl. Teda vzpomněl si na něj, když jsme v létě vyhořeli, ale o tom třeba zase jindy. 😆
Pražská logistika je obvykle dost náročná, stacionář otvírá v 8, což je hodina, kdy už většinou potřebuji sedět ve škole, naopak vyzvednutí je ideální do 18, což je ale doba, kdy jsem:
a) stále ve škole
b) zrovna skončila ve škole, ale nestihla jsem se teleportovat
c) už dvě hodiny pracuji
d) jsem stále ve škole a u toho už dvě hodiny pracuji😀
(přibyla ale možnost e) předmět odpadl/zatáhla jsem ho 😀)
MHD se nám neosvědčila, tímto díky řidičům, kteří rozjedou tramvaj zhruba vteřinu po zavření dveří, a děda se tak nestihne chytit/usadit a obvykle s sebou vezme na zem tak tři další lidi v okolí, případně jim skončí na klíně. 🙈Většinou se tak se snoubencem střídáme v odvozu, plánujeme, kdo si kdy vezme auto, případně kdy a kde si předáme klíčky.
Do toho jsem nebyla v Praze měsíc, takže byt vypadá zhruba jako po výbuchu špinavé bomby (když je to teď takové horké aktuální téma, tak musím přiznat, že u nás doma je asi nějaká laboratoř 😬) a k neustálému managementu prádla je potřeba vydrhnout koupelnu, utřít prach, povysávat, vytřít, převléknout peřiny nebo pokusit se zachránit umírající kytky a hasit každodenní malé nehody, jako rozlité kafe, jídlo na stole apod. Samozřejmě jsem zničená už v pondělí večer.
A teď přijde zlatý hřeb. Místo, abychom si hluchá místa, kdy na 10 minut odejdu od počítače, řídím, vařím večeři, nebo zrovna skládám prádlo, zpříjemnili nějakou poklidnou konverzací o tom, jaké písničky dnes zpívali ve stacionáři, přišel týdenní teror, značka: "sežeňte generála!". Děda si prostě usmyslel, že vyznamenaného synovce za každou cenu musí okamžitě vidět a my to máme zařídit. Napsala jsem jeho mluvčí a domluvily jsme se, že mu moji zprávu předá a on se se mnou spojí. Ale to je málo! Děda ho potřebuje vidět hned. Máme ho okamžitě odvézt na jeho pracoviště, on už si ho sežene.
Nemusím asi dodávat, že lidé ve vrcholně exponovaných funkcích nejen že nemají zveřejněné kontakty ani adresu, ale mají taky na měsíce dopředu plný diář a není možné za nimi jen tak přijít a chtít si s nimi popovídat o životě. Zvlášť, když jste si na ně jaksi vzpomněli po pár dekádách zrovinka, když jsou mediálně vidět.
Místo obvyklých otázek na to, jaký je dnes den v týdnu a kdy pojedeme domů, tak přišel úplně nový, nevídaný kolotoč. "Už jste sehnali generála? Jak to, že ne? Tak tam zavolejte, hned! Se mnou mluvit bude, já jsem jeho strýc. Čeho se bojíte? Vy jste ale pražští fouňové a myslíte si, že jste bozi. Na mě si čas udělá! Tak už jste tam volali? Já jsem jeho synovec/děda/švagr/strýc nebo co vlastně." A jelikož se čas od času objeví nějaké oblíbené slovo (viz Primaňous), kromě generála tentokrát vede "vyfikundace". Prý máme pořád nějaké, a kromě toho - víme, že generál je dědův synovec??? To je, co?!
Konverzace tohoto typu trvala v podstatě celou dobu, co byl děda v bdělém stavu (teda vsadila bych se, že klidně pokračovala i ze spaní, ale to jsem neověřovala). Čím víc jsme vysvětlovali, že se snažíme, tím víc přibývalo agrese a kolovrátku, jak jsme namyšlení, líní, jak nás o nic jiného neprosí a že se bojíme. Naštěstí škola je milosrdná a dost toho odpadalo, jinak bych asi odpadla já. 😓
Pomyslnou poslední kapkou bylo, když přišel s primaňous-nápadem, který mu poradili ve stacionáři. Prý se má ztratit a pak na policejní stanici říct, že jediný příbuzný, kterého v Praze má, je synovec. Což mu překvapivě neporadil senior trpící Alzheimerovou chorobou, ale vysokoškolsky vzdělaný vnuk jedné z klientek. Až ho potkám, moc mu poděkuji. Jednak nechápu, v jaké realitě žije, a jednak by mohl mít rozum, když má taky babičku s Němcem. Sakra už taky.
Čili k centrifuze stacionář, škola, práce, úklid, generál, přibyl také zostřený dohled. Jako na potvoru jsme zrovna potřebovali nakoupit a navečeřet se, k čemuž se původně zdál ideální obchoďák na Andělu. Už ale méně ve chvíli, kdy si děda usmyslel, že se ztratí, začal se zapovídávat s každým člověkem na potkání, že vyznamenaný generál je jeho synovec, a museli jsme oba cupitat maximálně půl metru od něj, aby Primaňous za nejbližším rohem nenfrnknul. Druhý den jsem pro nákup zkusila nedalekou, velmi poklidnou a zastrčenou Billu, tam ale zase děda skočil okolo projíždějící paní pod auto, které jen taktak zabrzdila.
Nakonec už chtěl volat úplně všem. Bratrovi, synovci, generálovi, ministru vnitra, Zemanovi a už ani nevím, komu ještě. Příběhu s návštěvou pohotovosti jsem Vás ušetřila, ale samozřejmě v jediné mé "volné" dopoledne jsme skončili na několik hodin na urgentním příjmu v Motole, jen nutno dodat, že každá sestřička i paní doktorka si musely nejprve vyslechnout příběh o vyznamenaném synovci, než se dozvěděly, proč jsme přišli. (Další antibiotika, yes!😒)
Týden hrůzy zakončil přejezd zpět do Sudet, kde agrese nejprve vyeskalovala, ale po návštěvě hřbitova nakonec vše skončilo smířlivě.
Jsem odpočatá a fresh na další týden, to nemohu říct. 🙈
PS: Já teda doufám, že to generál-synovec nečte. Ale kdyby náhodou, snažně prosím, přijďte mě už zachránit, jinak se tu všichni zblázníme! 😁 Teda minimálně než Miloš vyznamená nějakého dalšího příbuzného. Což se, hádám, úplně nechystá. 😟
Komentáře
Okomentovat