Přeskočit na hlavní obsah

Primaňous?

Možná si právě klepete na čelo, co že je to za název blogu, a doufáte, že tu najdete nějaké racionální vysvětlení. A jste tu správně! 😄

Děda si čas od času oblíbí nějaké slovo, které stále dokola opakuje. V jedné krátké fázi našeho soužití to byl "Primaňous".

Zprvu jsem si toho moc nevšímala, ale když to pořád omílal v různých kontextech, které nebyly úplně jasné, začala jsem přemýšlet nad významem. Vzhledem k tomu, že jeho oblíbený výraz je také třeba "fouňa" s asi pěti různými významy nebo "tamlectentamtenvíšco", člověk nikdy neví.

Když si na šestý pokus oblékl konečně správně kalhoty, prohlásil "Primaňous, co?". Nebyla jsem si jistá, jestli se chválí, nebo nadává, ale říkala jsem si, že to znamená asi něco jako, že je borec, že to nakonec zvládnul. 

Podávám mu ponožky a povídá "Primaňous?", tak mu říkám "Ne, ponožky. Kotníkové." 😅 Jelikož je vytáhl až do půlky lýtka, tak už nebyl moc primaňous a opravuju to ke kotníku, aby mohl jít ven. 

Mručí něco o televizi, že to neumí vypnout toho primaňouse a nakonec povídá "Co je to ten primaňous?", protože už to sám zapomněl. No to bych taky ráda věděla, že jo. Tak mu říkám, že nevím, ať si zkusí vzpomenout, kde to slyšel. 

Takže se chystám televizi vypnout a v tom mi to došlo. CNN Prima News. 😂

Ti, kteří už tenhle příběh četli, prominou. Děda to od té doby úplně přestal říkat, ale poté, co jsem příspěvek s podobným textem před časem sdílela na svém facebooku, rozšířila se mezi mými přáteli pro dědu tahle přezdívka a občas mi napíšou třeba "Tak jak se má Primaňous?" a mně to připadá moc milé, protože je v tom jak dědova osobitost (kdoví, třeba by to vymyslel i bez Němce), tak respekt k jeho nemoci, ale samozřejmě i ten borec-kontext, to je jasné. 😊😁 

No a taky Vás chci udržovat v obraze samozřejmě, takže ačkoli mě to trochu drásá, protože pracuji pro konkurenční médium, berte to jako žhavé novinky ze světa dědy a pana Alzheimera. :) Dovětek v názvu naznačuje, že jeho společnost je teda vždycky trochu s ručením omezeným, respektive ručíme my celým svým majetkem a zdravím a ten skopčák to všechno zpovzdálí řídí. A já pak občas za sebe teda taky úplně neručím. 😁

No a o Němci už jsme si něco řekli minule. Radši ale připomínám, že proti našim sousedům nic nemám, ba naopak, ale proti tomuhle konkrétnímu teda trochu jo. ☺

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Půlnoční

Chystáme se na půlnoční mši (která je u nás už o dvě hodiny dřív) a Primaňous se každých deset minut ptá, jestli už vyrazíme. Nejvíc ho irituje, že je po štědrovečerní večeři nutné umýt nádobí, uklidit stůl a všechno uvést do původního stavu, protože je zvyklý, že se to všechno udělá naprosto nepozorovaně samo. No jo, ale oni ti skřítci, co běžně perou prádlo a nepozorovaně ho vrací do skříně nebo uklízí po jídle nádobí, holt mají taky někdy dovolenou. A jako na potvoru zrovna o Vánocích! 😀   "Můžeš si vzít novou bundu!" snažím se odvést pozornost. Děda se tuze rád naparuje před zrcadlem, v průměru zhruba dvacetkrát denně. Vždycky se při tom namaže krémem z kakaového másla, který zapomene zavřít, a zhruba jednou do měsíce mi ho pak rozpatlá po celém zrcadle, asi abych si tu vůni taky užila.😀 Vzít si na sebe novou věc, to je pro něj něco! Rozzáří se mu očička a nejraději by vystřelil z bytu ještě v pantoflích.  Navlékám Primaňouse do oblečení, napošesté obujeme i boty tak, a...

A s kým si to tu teda povídám...?!

 "Heleďte, koukejte vypadnout, nebo zavolám policajty!" ozývá se z obýváku. Ve tři ráno. Vyskakuji z postele bleskovým tempem, stíhám se přerazit o kabelku, ale už tam běžím. "Co se děje?" rozhlížím se po místnosti. Primaňous stojí ve dveřích ložnice a upřeně zírá doprostřed místnosti. "Marti, jdi zavolat policajty, máme telefon?" rozhlíží se a asi hledá bývalou pevnou linku. "Máme telefon. Co se děje?" monitoruji situaci, ale nic se mi nezdá v nepořádku. "Tadyhleten člověk sem vlezl a nechce odejít!" kývá děda do prostoru. Trochu ve mně hrkne. Zamžourám, ale ve světle automatické zářivky na čidlo nic nevidím. Rozsvěcím světlo. Nic.  A jeeje, to k nám asi přišel zase někdo na návštěvu. Ona už u nás totiž jednou v noci byla jednotka ukrajinských vojáků, co k nám vlezla balkonem, a měla namířeno do Loun, takže jsem připravená bez zaváhání hájit, že je místnost prázdná. "To se ti asi něco zdálo, tady nikdo není," odpovídám s klid...

Vinobraní

„Cimbálovka, cimbálovka! Kdy půjdeme na cimbálovku?!“ Primaňous poslední týden počítal každý den, kolikrát se ještě vyspí, než bude vinobraní. Delší dobu jsme nebyli hvězdným týmem senior-zábav, protože jsme příliš nestíhali, a už se nemohl dočkat. Už v pátek jsem udělala osudovou chybu a řekla mu, že jsem si našla od října další práci v jednom internetovém křesťanském magazínu. „A máte to v trafikách? Já vám udělám reklamu, jakou svět neviděl, to budou číst všichni! Celá Kadaň!“ prohlašoval a neustále dokola omílal název, aby si ho zapamatoval, načež ho stejně za dalších pět minut zapomněl. Nechal se ale slyšet, že rozhodně potřebujeme rozhovor s ním a že to strhne statistiky čtenosti. Teda on si myslí, že prodaných výtisků, ale nevadí. „To budou ty… víš co?“ zamýšlí se. „Nevím…“ „Ohlasy. Už jsi někdy měla ohlasy?“ „Ne,“ směji se, protože v médiích pracuji osm let.  -- V noci na sobotu jsem musela třikrát posloužit jako navigace směr lož...