Milí čtenáři,
jsem ráda, že Vás mohu přivítat na svém blogu, který jsem založila s potřebou sdílet některé momenty ze života pečující osoby, ve chvíli, kdy "storíčka" na sítích přestala rozsahem dostačovat a kdy mě někteří přátelé začali přemlouvat k delším příspěvkům. A sdílená starost - poloviční starost, znáte to.
Už před pár lety se k babi s dědou drze a neohlášeně nastěhoval nějaký pán, který se začal v bytě roztahovat, schovávat věci, obracet oblečení naruby, krást cizí boty, nechávat puštěné kohoutky a tak dále. Nebyla s ním rozumná řeč (asi že nikdo z nás neumí německy...) a nějakou dobu trvalo, než si babča vůbec všimla, že tenhle pán dělá dědovi čím dál častěji společnost a navádí ho k lotrovinám. Babička ale byla vždycky náš rodinný generál, takže na ni si netroufl. Děda dosáhl u policie jenom na majora, na něj to zkusil a od té doby jsou nerozluční kamarádi.
Když se po nějaké době konečně našla tlumočnice v podobě paní doktorky, zjistilo se, že Němec se jmenuje Alzheimer a odmítá z poskytnutého azylu odejít. Ale my jsme solidární a uprchlíky je potřeba přijímat, takže jsme mu poskytli střechu nad hlavou a adoptovali si ho. Babi s dědou teda jeho jméno nikdy neuměli vyslovit, chvíli to byl "Aidshammer", ale jelikož si občas vzpomněli jenom na první část jména a babička začala vyprávět, že má děda "toho... Aic... nebo jak se to jmenuje", shodli jsme se, že Němec, co schovává věci, bude přece jen schůdnější. Tak ne, abyste mě podezírali z toho, že nemám ráda naše západní sousedy! :)
Sečteno, podtrženo, když děda zůstal s Němcem sám, obou jsem se ujala, nastěhovala se k nim a teď válčíme ve třech. Takže, ač v duši naprostá pacifistka, jsem asi teď něco jako válečný stratég (teda asi stratéžka, ale to vypadá hrozně divně :)) a dovolila jsem si tuto funkci spojit také s pozicí policejní vyjednavačky, psycholožky, sekretářky, a občas taky pyrotechničky. :D
Přeji příjemné počtení.
Blog píšu primárně kvůli sobě jako formu terapie a vybíjení frustrace. Děda si vždycky přál, abych o něm psala (ideálně celou knihu :D).
Varování č. 1: Nijak mu nechci ubírat na důstojnosti, jen se snažím ilustrovat, jak život s touto nemocí vypadá, šířit osvětu a podat to ideálně odlehčenou a humornou formou.
Varování č. 2: Mějte na paměti, že zážitky důsledně filtruji a ty negativní nebo ne úplně humorné a důstojné samozřejmě nesdílím. Vybírám ty, které jsou zábavné, edukující nebo které potřebuji ventilovat. Nerada bych ale, aby někdo získal pocit, že péče o seniora s Alzheimerem je zábavná jízda na horské dráze nonstop zalitá samým sluncem. :)
Martina
Komentáře
Okomentovat