Přeskočit na hlavní obsah

Kávová anabáze

 Lidé s Alzheimerovou chorobou často oscilují mezi dvěma extrémy - chorobným dodržování rutiny a náhlými a naprosto nevyzpytatelnými změnami chování a preferencí. Příkladem toho druhého je u našeho dědy obliba druhu kávy. 

Děda pil celý život pravého českého "turka" se dvěma kostkami cukru. Důsledně si ho objednával ve všech restauracích a kavárnách celé roky, za což jsem se mnohokrát styděla a snažila se ho přemluvit, ať si dá aspoň espresso, lungo, kávu z french pressu nebo ať zkusí třeba latté. Bylo to marné, s turkem se nedalo bojovat. ☺

Od té doby, co jsem o něj převzala péči, se ale preference kávy přesunula do kategorie "nikdy nevíš, co zrovna chce". Asi po měsíci důsledného vaření turka začal děda vyjednávat o "jedna-tři", což jsme po čase dešifrovali jako kávu 3v1. Asi víte, že to není nejzdravější káva na světě, ale spíš kávový odpad smíchaný s bělidlem se spoustou další chemie a cukru. Nic moc pro diabetiky s vysokým cholesterolem... Nějakou dobu jsem se snažila vysvětlit, že to není zdravé a že mu místo toho klidně uvařím filtrovanou kávu s mlékem a s cukrem. Kdepak. Každý den mi jedna-tři připomínal zhruba 15-30 krát, někdy i častěji. Musel vidět ten pytlíček, kde je onen posvátný nápis 3v1 (který nepřečte, protože po většinu času už nezvládá číst 😉).

Tak jsem se přemohla, koupila tu nejdražší 3v1, kterou v obchodě měli, s nadějí, že v tom bude aspoň pár procent kávy. Dědu pytlíček a přeslabikovaný nápis naprosto uspokojil. Až tak, že už se o jedna-tři nikdy v životě nezmínil, ačkoli doteď o ní mluvil 30krát denně, a ani po nabídce si žádný z pytlíčků nikdy nedal. Uf. 😁

Pak ale přišly další zvraty. Děda si velmi oblíbil "přepadové návštěvy". Prostě jde ven na procházku a zazvoní na náhodného příbuzného s výrazem "Tak tady mě máte!". Objevil se tak jednou u své neteře, která vlastní kávovar. No a to bylo něco! Neteř vyslechla žalozpěvy o tom, že vařím hnusné kafe se zrníčky, které teda fakt nechce, a že se mu zamlouvá to kávovarové a chtěl by ho taky.

Vyslechla jsem všechny zprostředkované stížnosti a vyhodnotila, že by se mi kávovar také líbil. Bohužel ale musel zůstat ve frontě až za novými roletami a linem, takže jsem si s výběrem dala načas. Mezitím jsem tak dědovi nabídla jako alternativu rozpustnou kávu. Týden si liboval, že nemusí "plivat zrníčka", pak přešel opět na turka. Kávovar jsem tak dala k ledu, protože se mezitím objevily další nutné investice do postupně se rozpadajícího bytu.

Mezitím jsem musela realizovat kvůli škole a práci pár návštěv Prahy, kde mám ve své hipsterské domácnosti kromě kvalitní 100% arabiky a třtinového cukru pro změnu také french press. Dědovi se moc zalíbil a chtěl by ho také. Naštěstí jeho byt skýtá nebývalá překvapení včetně letitého french pressu. Vydržel týden, pak začal chtít turka. 

Za chvíli ale začala vadit "zrníčka" a "plivat zrníčka" se z obrazného pojmenování přelilo v realitu, takže jsem musela stůl mýt a dědu převlékat nejen po každém jídle, ale teď už i po každé kávě. Vzal tedy opět zavděk rozpustnou. A za týden turkem. Počet kostek cukru je jediné, co se zatím nezměnilo.

Návštěva neteře - chce kávovar. Zhruba týden.

Turek.

French press.

Turek.

Pak přišla rodinná návštěva kavárny, kde dostal lungo, zatímco já se těšila na své latté s pěnou. Děda lungo vysrkl za pět minut a ačkoli tvrdil, že nic dalšího už nechce, začal ujídat a upíjet všechno všem. Mimo jiné přišlo na řadu i moje latté, ze kterého mi nezbylo vůbec nic, děda si ho přivlastnil a prohlásil, že takové kafe chce dělat doma. Pak vysrkl další lungo někoho z dalších přítomných příbuzných a prohlásil něco podobného. A doma přešel na turka.

Minulý týden si na latté zázračně vzpomněl a začal ho chtít doma. Jelikož pijeme pouze rostlinné mléko, tak jsem pěnu vykouzlit neuměla, ale děda se tvářil spokojeně a přešel na rozpustnou kávu s mandlovým mlékem. Skoro bych řekla, že je to hipsterská póza. 😀

Dneska ke mně přišel a povídá: "Kafíčko by nebylo?". 

Uvařila jsem rozpustné s mandlovým mlékem. Odpoledne s ním byl zcela spokojený, ale během dvou hodin se preference zcela změnila a přišel si říct o další, ovšem s dovětkem, že by si dal normální, což už upřímně netuším, jak si mám u něj představit, takže jsem se z něj 15 minut snažila vyrazit, co to znamená tentokrát.

A pozor...

Here we go again! :) Starý dobrý turek je opět na scéně!

Těším se, jak dlouho bude tentokrát trvat cyklus:

turek -zrníčka v ČR nechceme - hipstercafé - latté - chcikávovar -turek. Nebo jestli někdy přijde na scénu 3v1, které se už půl roku válí ve skříni.


Kávě zdar!✌

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Půlnoční

Chystáme se na půlnoční mši (která je u nás už o dvě hodiny dřív) a Primaňous se každých deset minut ptá, jestli už vyrazíme. Nejvíc ho irituje, že je po štědrovečerní večeři nutné umýt nádobí, uklidit stůl a všechno uvést do původního stavu, protože je zvyklý, že se to všechno udělá naprosto nepozorovaně samo. No jo, ale oni ti skřítci, co běžně perou prádlo a nepozorovaně ho vrací do skříně nebo uklízí po jídle nádobí, holt mají taky někdy dovolenou. A jako na potvoru zrovna o Vánocích! 😀   "Můžeš si vzít novou bundu!" snažím se odvést pozornost. Děda se tuze rád naparuje před zrcadlem, v průměru zhruba dvacetkrát denně. Vždycky se při tom namaže krémem z kakaového másla, který zapomene zavřít, a zhruba jednou do měsíce mi ho pak rozpatlá po celém zrcadle, asi abych si tu vůni taky užila.😀 Vzít si na sebe novou věc, to je pro něj něco! Rozzáří se mu očička a nejraději by vystřelil z bytu ještě v pantoflích.  Navlékám Primaňouse do oblečení, napošesté obujeme i boty tak, a...

A s kým si to tu teda povídám...?!

 "Heleďte, koukejte vypadnout, nebo zavolám policajty!" ozývá se z obýváku. Ve tři ráno. Vyskakuji z postele bleskovým tempem, stíhám se přerazit o kabelku, ale už tam běžím. "Co se děje?" rozhlížím se po místnosti. Primaňous stojí ve dveřích ložnice a upřeně zírá doprostřed místnosti. "Marti, jdi zavolat policajty, máme telefon?" rozhlíží se a asi hledá bývalou pevnou linku. "Máme telefon. Co se děje?" monitoruji situaci, ale nic se mi nezdá v nepořádku. "Tadyhleten člověk sem vlezl a nechce odejít!" kývá děda do prostoru. Trochu ve mně hrkne. Zamžourám, ale ve světle automatické zářivky na čidlo nic nevidím. Rozsvěcím světlo. Nic.  A jeeje, to k nám asi přišel zase někdo na návštěvu. Ona už u nás totiž jednou v noci byla jednotka ukrajinských vojáků, co k nám vlezla balkonem, a měla namířeno do Loun, takže jsem připravená bez zaváhání hájit, že je místnost prázdná. "To se ti asi něco zdálo, tady nikdo není," odpovídám s klid...

Vinobraní

„Cimbálovka, cimbálovka! Kdy půjdeme na cimbálovku?!“ Primaňous poslední týden počítal každý den, kolikrát se ještě vyspí, než bude vinobraní. Delší dobu jsme nebyli hvězdným týmem senior-zábav, protože jsme příliš nestíhali, a už se nemohl dočkat. Už v pátek jsem udělala osudovou chybu a řekla mu, že jsem si našla od října další práci v jednom internetovém křesťanském magazínu. „A máte to v trafikách? Já vám udělám reklamu, jakou svět neviděl, to budou číst všichni! Celá Kadaň!“ prohlašoval a neustále dokola omílal název, aby si ho zapamatoval, načež ho stejně za dalších pět minut zapomněl. Nechal se ale slyšet, že rozhodně potřebujeme rozhovor s ním a že to strhne statistiky čtenosti. Teda on si myslí, že prodaných výtisků, ale nevadí. „To budou ty… víš co?“ zamýšlí se. „Nevím…“ „Ohlasy. Už jsi někdy měla ohlasy?“ „Ne,“ směji se, protože v médiích pracuji osm let.  -- V noci na sobotu jsem musela třikrát posloužit jako navigace směr lož...