Ať žije docent!

Dneska si řekneme o tom, jak si děda našel nového kámoše-docenta, co není žádný čučkař, jak mu provolával slávu ještě na ulici a jak dopadla hororová cesta pražskou MHD. 😁

Dědova bývalá psychiatrička by celá vydala na samostatnou povídku, možná dokonce knihu. Na maloměstě nemá člověk moc možností, takže bere, co je (pokud je aspoň něco). Třeba i paní doktorku, co má v oblibě konspirační teorie, moc neléčí, má ráda peníze a taky občas způsobí pacientům nějakou psychickou újmu. Úplně mi stačily dvě návštěvy, abych pochopila, že se budu muset poohlédnout jinde. Během nich jsem dostala nevyžádanou přednášku o světovém spiknutí souvisejícím s platbami kartou, o covid-podvodu a zlatým hřebem byl vtípek o sebevraždách. Taky si za každou zprávu neváhala říct o pár stovek.

Velmi rychle jsem pochopila, že paní doktorka také mimo jiné stojí i za dědovou škrábací obsesí. Už pár let totiž tvrdí, že mu s očkováním píchli do těla mastnotu, a že se sundává z obličeje kuličky mazu, aby se dostal na svoji pleť, a že mu to řekla doktorka. Jo a taky se mu prý tvoří mastnota na rukou, když si je namočí. No, nic na nich objektivně nemá, ale drápe se už dva roky a patrně už nikdy nepřestane - dík, paní "doktorko". Přednášku o globálních trzích jsem skousla, vrcholem ale bylo, když jsem za paní přišla s žádostí o jinou medikaci, děda byl totiž čím dál víc agresivní a zároveň depresivní a zhoršovaly se i jeho sebevražedné nálady. "Joo, sebevražedné řeči, jo? To já bych měla s touhle diagnózou taky, hahaa!" plácla se do stehna psychiatrička, a tím skončila nadobro. Vysolila jsem čtyři kila za zprávu a sbohem a šáteček.

Naštěstí trávíme dost času v Praze, kde je spousta odborníků, tak jsem našla jednu specializovanou neuropsychiatrii, kde jsem se skoro vyděsila, že mě nikdo nesprdnul už do telefonu jako bývalá sestřička.

Ačkoli ještě před pár lety by dědu k "psychoušovi" nikdo nedostal, celý měsíc tvrdil, že se těší a že ho konečně někdo vyléčí "z mastných kuliček".😁 Víme, jak si děda potrpí na tituly - když se dozvěděl, že má jít k docentovi, tak byl štěstím bez sebe. 

Cesta teda byla trochu hororová, protože neměl nejlepší den. Tramvajáci zrovna pospíchali, takže vteřinu po zavření dveří už se rozjeli plnou parou vpřed a děda už ležel v klíně paní naproti, protože jsem ho nedokázala v letu chytit. Ale nijak extra mu to nevadilo. 😏

Docent nám věnoval hodinu času, všechno si přečetl, na všechno se vyptal - dozvěděl se teda mimo jiné, že děda je můj vnuk a že s pamětí teda problémy ani nijak extra nemá. 😅 Jenom teda občas zapomene, kde bydlí, a máme rok 1923. 😁 Bez problémů jsem mohla zůstat u prověřovacího testu, odkud mě minulá doktorka vyhodila za dveře, a dědu doplnit nebo poradit, když to šlo. Léky samozřejmě bez problémů vyměnil za jiné. Zdá se, že děda nemá úplně správnou diagnózu, ale chce to další testy. Kdy jsme byli naposledy na magnetické rezonanci a CT? Že nikdy? Jéžišmarja! Bez toho se přece Němec nedá ověřit. Tak rychle za neurologem, ať to vypíše, a uvidíme se - kdy? Za 3 měsíce? Fakt? Vážně ne až za rok?

Primaňouse jsem z ordinace skoro nemohla dostat, pořád docentovi třásl rukou (rozumějte drtil mu ji :D) a povídá "Vy jste výbornej, pane doktor, všude vás budu chválit, vy jste teda čučkař!" pak se zamyslí a povídá: "akorát teď už nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, víte, kdo to říkal?" děda nejspíš mířil na Zemana, ale to jsme úspěšně zamluvili a on si teda nakonec vzpomněl že doktor čučkař není, a že je radši teda kádr! 😁 Za významného třesení rukou vycouval z ordinace a zatímco objednávám kontrolu, vzpomene si, že byl u docenta.

"On je pan docent ten... - docent, že jo?" ptá se sestřičky, ale odpověď ho nijak zvlášť nezajímá. Domlouváme termín a čas kontroly, zatímco Primaňous v čekárně začíná skandovat "Ať žije docent!" - "- jak von se jmenuje?" naklání se ke mně. Sestřička napovídá a zapisujeme si obě datum do diáře. Vracím sklenku s vodou, kterou nám nabídla. "Ať žije docent Jirásek!!" skanduje Primaňous. Se sestrou už nemáme šanci si cokoli říct, tak popadnu dědu a vleču ho z čekárny. "To není žádnej čučkař! Všude ho budu chválit! Ať žije docent!" provolává, než zabouchnu dveře, a pokračuje i cestou kolem Českého rozhlasu, ať to tam prý slyší.

Den zakončujeme ve Starbucksu na Václaváku (děda chtěl vidět koně). Zase se mi povedlo zapomenout, že když objednám espresso, dostane děda kafe na jeden lok, sakryš. Odcházím pro další a radím se se slečnou baristkou, čím bych ho mohla ukolébat. Zatímco mi připravuje filtrovanou kávu do pořádného kotle, Primaňous mi snědl půlku cheesecaku a slízal pěnu z latéčka.😁 Věnuju mu obojí i s filtrovanou kávou a oblizuje se až za ušima.

"Ať žije docent! A kafe!" volá a vypadá, jako by si místo kotel kafe dal kotel rumu.

Cesta zpátky je teda ještě větší horor, děda nastavuje mód "chodím v předklonu", aby mi dobře viděl na boty a mohl mě následovat (chce chodit zásadně za mnou, nikdy vedle). Trvá na tom, že chce šálu uvázat "frajersky", tzn. přehodit přes jedno rameno. Varuju ho, že ji ztratí, ale frajeřina je frajeřina. Primaňous nabíhá v předklonu i do tramvaje a proráží si hlavou cestu davem cestujících. 😁Tři vteřiny, šála leží na chodníku a tramvaj mi málem ujede i s dědou, když ji běžím sebrat. Autobus nám ujede před nosem, tak volíme procházku domů, což se ukazuje jako chyba. Primaňous startuje podivnou taktiku a místo, aby stabilně šel svým šnečím tempem metr za minutu, stále častěji se zastavuje a pak se - doslova - rozeběhne dopředu. Jelikož je to dost nekoordinované, nabíhá teda i do plotu sousedce, která zrovna parkuje svoje elektroauto a ptá se, jestli nemá zavolat sanitku. Jéžišmarjá. Sto metrů už dojdeme. 

A jsme doma! Odstavuju Primaňouse, abych mohla odemknout dveře, ale chyba - rozhodl se opřít o ne zrovna stabilní keř a končí v záhonku. Šmarjá, ještě to tak. Jednou už jsme na pohotovosti byli, to úplně stačilo (o tom třeba jindy). "Ať žije docent!" skanduje Primaňous a za vteřinu spí. No dobře, tak už žádná MHD, na tohle nemám nervy. K doktorům už zásadně autem.

Ale víte co? Stačil měsíc a nové léky zabraly. Primaňous po mně dokonce přestal házet věci a nadávat mi. Ať žije docent!