Byl to docela hezký den, za okny vylezlo slunce a já si říkala, že bychom mohli jít na procházku. Primaňous spal zase až do oběda, ale aspoň jsem si mezitím stihla udělat běžný úklid a odbavit pár pracovních e-mailů.
Zdá se, že se vyspal dorůžova a byl extrémně milý, což se moc nestává. Pochválil oběd, i když jsem ho nevařila, a navrhuje, že bychom mohli jít do kavárny na zákusek.
"Já jsem žádný neměl, ani nepamatuju!" dodává děda, který předevčírem zbaštil dva jahodové cheesecaky.
Výjimečně večer nepracuji, takže kavárnu kvituji a jdu se nalíčit, když jdu taky jednou ven. Odesílám dědu do koupelny, připravím kartáček s pastou, naliju vodu do kelímku a jdu si domalovat linku na druhé oko. Chvíli asi fakt čistí zuby, ale záhy slyším nějaké nadávky. Ajajaj, Němec už se taky vzbudil a přišel mu dělat společnost a páchat lotroviny. Koukám, že mu přepnul vodu na sprchu. "Co to zase je?! Proč to nefunguje? Jste mi to zase rozbili!" rozčiluje se děda.
Okamžitě kohout vracím zpátky, snažím se vysvětlit, že si to musel přepnout sám, protože já přece nalívala tu vodu, ale nemá to smysl.
"To určitě, ty seš tak dokonalá s glóriou, že nikdy nic neuděláš špatně. Nafoukaný Pražáci! To si nechte jinam, tyhle vaše vyfikundace!" Glória je v poslední době oblíbená, asi to slyšel v kostele a nejspíš si ji plete s gloriolou, nebo nevím. 😁
Ajajaj. Začíná popotahovat nosem, což znamená, že se zvládl vytočit a je nervózní. Chvíli ještě poslouchám nadávky, tak nadhazuji, že taky žádný zákusek být nemusí, že jo... Popotahování sílí.
Pozor, následuje odchyt a oblékání divé zvěře. Podávám jednotlivé kousky oblečení jako obvykle, ale německej vztekloun mi je vyrve z ruky s tím, že to zvládne sám. Když na šestý pokus obléká nohavice přes hlavu, nechá si milostivě poradit a pomoct.
Vyrážíme, příští zastávka kavárna! Jdeme pěšky, abychom se taky trochu prošli. Ujdeme sto metrů od paneláku, děda se těsně před přilehlým parkovištěm zastavuje, zamýšlí a otáčí zpět.
"Kavárna je tímhle směrem," ukazuji do města.
"Já si ještě něco musím zařídit!" vzpomněl si najednou.
"A co zákusek?"
"Nejprve se zastavím tadyhle za kámošem," povídá a výraz "kámoš" mě upřímně překvapuje. ☺ Naštěstí bydlí jen dva vchody od nás.
"Nahoru se mnou nemusíš, já si to vyřeším sám," povídá. OK, odbavím si venku telefonát, než to s kamarádem vyřídí.
Primaňous zvoní, ozývá se kamarádova manželka. Otvírá mu bzučákem, aby šel nahoru. Primaňous stojí, kouká na dveře a nepohne se ani o centimetr. Běžím ke vchodu, ale bzučení už ustalo.
"Paní ti otvírala, trochu jsme to prošvihli," krčím rameny.
Děda povídá, ať znovu zazvoním, a říká mi příjmení kamaráda, které už jsem zapomněla, tak mu říkejme třeba Novák.
Zvoním na Nováka. Až po vteřině si všímám, že takové zvonky tam existují dva, jen s jiným křestním jménem. No co myslíte? Trefila jsem toho špatného, že jo.
Otvírám dědovi dveře a zkouším druhý pokus s telefonátem. Telefonuji asi 20 vteřin, když se Primaňous vrací vchodovými dveřmi zpět.
"Já to nenašel," povídá, "nechápu, proč jsi se mnou nešla nahoru, to se stydíš, nebo co?!" popotahuje a pomalu nechává znovu zabouchnout dveře. Pokládám telefon s tím, že se ozvu později.
Znovu zvoním na Nováka. Tentokrát na správného. Bydlí v posledním patře, kam se děda neobtěžoval vyjít. Celou cestu po schodech nervózně posmrkává. Zapomíná zvedat nohy, takže se po dvou patrech málem přerazí a chytám ho v letu.
Novák čeká u dveří, chci se mu představit, ale pak si vzpomínám, že jsme se už asi třikrát potkali v sousedství, zatímco než stihnu vypustit jediné slovo, děda s Němcem se na něj okamžitě vrhá.
"No prosím tě, kamaráde, co je s tebou? Já jsem si myslel, že jsi umřel a ty jsi neumřel! Ty jsi zapomněl, kde bydlím? Hned vedle, ne? Proč se nezastavíš? Jsi se na mě vykašlal, co? Já ti nevím, jestli ty si myslíš, že jsi něco víc, ale to teda nejsi!" děda s Němcem pokračují v neutuchajícím monologu, střídavě plácají Nováka do ramene a přecházejí do dveří a zpět, přičemž pomalu odsouvají rohožku od prahu. "Takových let jsme spolu sloužili a ty se neukážeš, to jsi teda kamarád! Já si pořád říkám, co to s tím Novákem je? A ty ses na mě jen vybod, co?"
"A tys mi přišel, kamaráde, vynadat, nebo co?" zírá Novák a vůbec nechápe, co se děje a proč ho nikdo nepustí ke slovu. Stručně se za dědu omlouvám a bokem šeptám, že je dneska trochu nabroušený.
"Ale kdepaak. Já jsem ti přišel říct, že jsi umřel!" povídá Primaňous. Jéžišmarjá, dneska je konverzace vyloženě báječná. Novák dědu ujišťuje, že je zcela naživu. Následuje detailní rozbor policejních hodností, hierarchie kriminálky a toho, kdo z nich kdy tomu druhému dělal náčelníka.
"To byl celé takový omyl," povídá Novák skoro omluvně o své řídící funkci a směje se, protože je mu patrně zcela ukradená. Potom perfekcionisticky přisouvá rohožku k prahu.
"No tak to u mě teda omyl rozhodně nebyl!" nechá se vytočit děda, protože funkce a hodnost je pro něj to nejdůležitější na světě. Ajajaj, na náčelnictví se sahat nesmí, to byla chyba. Novák zmiňuje nějakého kolegu právníka. Ajajaj, chyba na druhou. Nedostudovaná práva v Bratislavě jsou další mrzení.
Děda s Němcem spouští dlouhosáhlý afektovaný monolog o tom, že funkce není důležitá, že nejdůležitější je, jaký je člověk uvnitř. Směju se, protože to mu neustále opakuji já, přičemž on obvykle zarytě trvá na svém kapitánství, náčelnictví a doktorátu Rozkazem-Strany-Doktor z VUMLu a ostatní škatulkuje zásadně podle pracovního postavení nebo titulu. Obvykle všechno smázne hláškou. "Já jsem policajt, já můžu všechno." Děda začíná opět popobíhat ode dveří a zpět k nim. Novák znovu přisouvá rohožku.
"Nebudeme vás zdržovat," snažím se zachránit situaci. Novák slibuje, že přijde zítra na návštěvu. Děda s Němcem dokončí monolog a návštěvu přijímá.
Po čtyřiceti minutách konečně vycházíme ze vchodu.
"Achjo, to je blbec, já ho nikdy neměl rád. Pořád si myslí, že byl něco víc, když mi dělal náčelníka," kroutí hlavou děda, ačkoli Novákovi je to patrně úplně ukradené a všichni víme, kdo je tu ve skutečnosti uvědomělý náčelník. A s Němcem jsou občas fakt na pěst za dva.
Vytáčím znovu číslo, abych dokončila telefonát. Děda se těsně před přilehlým parkovištěm zastavuje, zamýšlí, několikrát popotáhne nosem a otáčí se zpět.
"Dědo, jdeme do kavárny!" volám za ním.
"Já si ještě něco musím zařídit!" povídá a už si to štráduje zpět.
"A co? Vždyť jsi chtěl zákusek," znovu pokládám telefon a snažím se ho dohonit.
"Zastavím se ještě tadyhle za kámošem."
"Vždyť jsme tam teď byli!"
"Za tím blbem ne. Za doktorem práv. Musím mu říct, že bych to býval s ním v té Bratislavě dostudoval, mohl jsem být taky právník. On si teď může myslet, že je něco víc," zamýšlí se a mně je jasné, že do kavárny už se nedostaneme.
"Opravdu, dědo? To bys nechal babičku s dětmi doma na všechno samotnou jen proto, aby sis mohl přivézt doktorát z Bratislavy? Není lepší, že jsi mohl strávit čas s rodinou?" snažím se mu vysvětlit.
Vy teď určitě čekáte takový ten happyend, kdy se děda nakonec vědoucně usmál, nad ním se rozlila sluneční záře, jednorožci a duha a on si uvědomil, že vlastně získal mnohem větší bohatství než nějakého JUDra, a celé to s těmi tituly konečně pochopil. A trochu jsem koketovala s tím si takový konec vymyslet.
Akorát, že on povídá: "Ale houby, koho to zajímá! Farkaš je JUDr a to je něco! On si myslí, že je něco víc. A JE, páč je DOKTOR. A já mohl být taky a nejsem a je to celý na houby," uzavřel to vznosnou a šlechetnou myšlenkou, majestátně popotáhl a pak ve vteřině zapomněl, kam chce vlastně jít. 😀
"Tak kde mají ten zákusek?" rozhlíží se.
Usměju se a kývnu směrem ke kavárně.
"Dlouho jsem neviděl Nováka, asi umřel nebo co..." povídá.
Komentáře
Okomentovat