Budíček! Je Štědrý den, 5:00 a děda právě přišel rozsvítit světlo do ložnice, kde jsme doteď se snoubencem spali pěkným vánočním spánkem.
"Co se děje?" ptám se.
Asi nic. Primaňous stojí, kouká a nic neříká.
"Dědo, děje se něco?" opakuji.
"Jste přijeli z Prahy, jo?" povídá a vypadá u toho úplně stejně překvapeně, jako pokaždé, když zjistí, že je někdo doma, navzdory faktu, že je VŽDYCKY někdo doma.
"Nepřijeli, normálně jsme tu spali celý týden. Potřebuješ něco?"
"Mně je hrozná zima," povídá.
A jeje, už zase. Hele Němčoure, mohl bys dědovi říct, že v bytě je 25 stupňů a že večer dostane pod stromeček svoji šestou deku? Už jenom pár hodin, to už byste mohli vydržet, ne?
"Tak pojď, přikryju tě," rovnou nabízím očekávanou službu. Ale kdepak.
"Udělej mi čaj," povídá děda.
"Teď?" vytřeštím oči, "nejdeš ještě spát?"
"Já tu nejsem, až tu budu, tak půjdu spát," povídá děda s Němcem za zády.
"A kde teda jsi?" divím se.
"Nevím, ale nejsem tady. A vy tu taky nejste, vy jste v Praze," povídá.
Aha, dobře. Nikdo tu není. To bude nějaká filosofická chvilka. Běžím postavit vodu na čaj, zatímco děda s Němcem to tak úplně netrefí na WC. No nic, vytírání za úsvitu už máme mnohokrát nacvičené, jen teda takovouhle náplň štědrovečerního rána jsem neočekávala. Čaj holt musí počkat, což je teda samozřejmě problém, děda s Němcem už nervózně popotahuje, ale to se holt nedá nic dělat.
"Já jsem nemocnej," konstatuje děda a sedá si na jiný kus gauče než obvykle. Výborná chvíle na uvědomění diagnózy. Doteď si toho nikdy nevšiml, dokonce ani, když se mu podvacáté nepovede strčit nohu do rukávu. Ano, do rukávu. Bohužel teď není na diskuse čas, protože držím v jedné ruce mop a v druhé horký čaj.
"Tady na těch křeslech se kdysi dalo normálně sedět!" rozčiluje se.
No ano, dalo. Ona totiž už taky tak trochu nemají kolečka, nedrží u sebe a jsou prosezená. Měla se vyměnit už tak před 30 lety. Podobně jako všechny koberce, skříně, které nejdou otevřít ani zavřít, nebo židle u jídelního stolu, na kterých se proboha za žádnou cenu nesmí sedět, jinak se pod vámi rozpadnou!😀
Raději vyklízím pole a se slovy "No, tak už nedá," se plížím pryč.--
Přicházím Primaňouse vzbudit kolem desáté, protože si přál návštěvu hřbitova.
Probíhá běžná písnička v situaci, kdy se mu nechce stávat, s názvem "Nikam nejdu, není mi dobře". Bohužel moderní doba mezi hroby asi ještě nedorazila a nikdo se neobtěžoval dát na web hřbitova, jaká je štědrodenní provozní doba, takže bychom měli vyrazit co nejdřív, ačkoli děda tvrdí, že tam budou celý den až do půlnoci, což si dovolím lehce zpochybnit vzhledem k tomu, že mě tam v minulosti večer zamkli. Dvakrát.💀
"A vy jste tady?" probíhá standardní kolečko otázek.
"Já tu nejsem," konstatuje nakonec.
--
Návštěva hřbitova probíhá hladce až na mírnou přestřelku. Ale pořád lepší, než když nedávno přesvědčoval pečovatelku, ať vezme lopatu a jde mu na hřbitov vykopat díru. 😀
--
V paneláku s těmi nejtenčími stěnami, které jsem kdy zažila, už v poledne sousedi v přízemí řečení "smažáci" rozjíždějí diskotéku, při které nám nadskakují skleničky i o dvě patra výš. Přezdívku si vysloužili hádkou, kterou nechtíc vyslechl celý vchod. Pán v ní nakonec konstatoval, že sice byl ve věznici, ale že není žádný smažák, načež z bytu demonstrativně odešel vyskleným oknem. 😀
Snažíme se to přebít Rybovkou, ale dunícímu technu zespodu nemáme šanci konkurovat. Dědovi to ani v nejmenším nevadí a (už zase) spokojeně spí. Přemítám celý den nad tím, že Primaňous ode mě bude mít pod stromečkem jen dva balíčky, ale my se snoubencem si jich patrně dáme víc. Achjo, to je zapeklité a nechci, aby mu to bylo líto. Mezi tradičním úklidem bytu vyrážím ještě na rychlý lov dárků, i když už mají skoro všude zavřeno. Nové kalhoty a spousta teplých ponožek to jistí.
-- Tak, večeře je konečně hotová, prádlo pověšené, celý byt uklizený.
Cukroví už jsme nestihli slepit ani ozdobit, ale ještě, že jsme včera
splácali aspoň včelí úly.
"Bude nudlová vánoční polévka?" ptá se děda s Němcem.
Zajímavé, k Vánocům vždycky bývala polévka s drobením, na tu jsem ale přes den neměla čas, takže jsme vyfasovali od snoubencových rodičů rybí.
Děda ji nakonec vezme na milost, sní asi čtyři řízky, dva kusy lososa, hromadu salátu a já nechápu, že nepraskne. A co je největší překvapení večera - ačkoli běžně měním ubrus po každém Primaňousově jídle, tentokrát zůstal bez poskvrny! Yes! Já snad budu zítra prát jen jednou za den, neskutečné! Díky, Ježíšku!
Cililink, Ježíšek už zvoní.
"Doufám,
že dostanu žlutou bundu a vestu, tu jsem chtěl!" významně mrká děda. On
si totiž myslí, že pak bude moci chodit ven sám a nepřejede ho žádné
auto. Uf, uf! No samozřejmě, že je dostane. Ale až zítra od mých rodičů,
tak jsme se domluvili.
Dneska ale slavíme jen ve třech, protože všichni ostatní chtěli mít svůj
klid. Jejeje, to bude zklamání. A to zklamání, až zjistí, že ani tak ven
sám
nepůjde, protože už neví ani, kde je koupelna, natož, aby trefil správný
panelák. Ojojoj.
Snažím se vyvažovat počet dárků, ale nakonec se ukazuje, že děda jich má asi tak pětkrát víc než všichni ostatní a začíná se v nich ztrácet. Nevím, jak se to stalo, ale jich tolik, že na žlutou bundu docela zapomene. Asi byl fakt hodný, ty jo! Nevím teda na koho, na mě rozhodně ne, ale mám radost, že je mrzení odvráceno. 😀
Děda je nadšen ze své v pořadí šesté ultrahřejivé deky, rovnou si ji bere přes sebe a drobí na ni zbytky včelích úlů. Hm, možná jsem mu ji měla dát rovnou i s povlečením.
Primaňous s Němcem trvají na koncertu vánočních koled, takže tímto se omlouvám všem sousedům za náš úplně rozladěný klavír, v němž zůstávají viset klapky, i za svůj zpěv, který je po čtrnáctidenním kašli fakt bída. Primaňous místo, aby si koncert, který si poručil, užil, vyhlíží z balkonu, protože si myslí, že se pod okny shromáždí zástupy. Já bych teda očekávala spíš zástupy sousedů, co si přijdou na ten hrůzný nástroj stěžovat.
Naštěstí smažáci v přízemí už počtvrté za den zapínají
dunící repráčky a docela nás jimi zastíní. 😀
Komentáře
Okomentovat