Milí čtenáři, dnes se mimo jiné dozvíte: kterak se na návštěvu zase vetřela neoblíbená řecká sestřenice, jak udělat z deky deku, pravidla mistrovství světa ve vrhu dekou a kolik přikrývek potřebuje průměrný stařík s Němcem 😀
Na nás princezny na hrášku si nikdo nepřijde. Už z půlky chodby jsem slyšela kroky, nebo teda spíš příznačné šoupání, protože děda sice bez problémů umí zvedat nohy, ale proč by to dělal, když je to námaha navíc. Ovšem přišel netradiční postup, nezastavil se u toalety, v kuchyni ani u zrcadla v chodbě, ale otevřel dveře ke mně do pokoje. Hm, asi si spletl dveře. Taky je dost brzo, to je divné, obvykle je schopný spát až do oběda.
Zatím vyčkávám a po očku sleduju postup. Chvíli kouká, pak se vrhne na snoubencovu deku a snaží si ji z něj stáhnout. Probíhá lítý policejní souboj na nože, ale můj pan plukovník je holt větší šajba, takže nad kapitánem-dědou vítězí. Tak se Primaňous po neúspěšném pokusu vrhá alespoň na polštář ležící na zemi.
"Hledáš něco?" ptám se a chtělo by se mi dodat 'soudruhu' jako v Pelíšcích, ale dědovi by to asi spíš lichotilo a kdoví, jestli by na takovém oslovení jako hrdý absolvent VUMLu později nezačal trvat.😀
"Deku, všechny mi ukradli," stěžuje si soudruh.
Vstávám, vysvětluji, že tohle je snoubencův polštář a jdu dědovi ukázat arzenál všech jeho pěti přikrývek vyskládaný na posteli.
Jeho oblíbená chlupatá žlutá deka je pohozená v obýváku, zbývající čtyři jsou na posteli. Něco mi říká, že Němec s sebou tentokrát vzal i svoji řeckou sestřenici Paranoiu.
"Jsem tady měl taky takovej župan a už nemám nic, všechno mi vzali."
No jo, je to jasné, zase se sem vecpali na návštěvu oba, co se dá dělat. Příště můžeme pozvat rovnou celou Evropskou unii.
"Zkoušel jsi koupelnu?" snažím se, aby vyvinul trochu snahy, protože v poslední době odmítá pohnout prstem a všichni kolem něj musí skákat, jinak je zle. Holt Němec je prevít a často svoje kámoše navádí a násobí u nich negativní vlastnosti, jako je choleričnost, netrpělivost, podezřívavost, ale také škodolibost a zlost.
"Proč bych zkoušel koupelnu, tam nikdy nebyl," zavrčí. Byl tam teda naprosto vždycky, asi tak posledních 10 let, ale nevadí. Jen teda Primaňous by se tam mohl ukázat častěji, když už jsme u toho. No nic, beru v koupelně župan a vracím se. Zatímco původně to vypadalo, že si půjde lehnout a bude chtít přikrýt, teď sedí v obýváku.
"Tady máš tu žlutou deku, vidíš?" ukazuju mu jeho oblíbenkyni.
"Co to je?"
"No deka, žlutá. Tvoje oblíbená," ukazuju.
"Ne, to není ona," protestuje.
"Ale je, podívej," roztahuji deku na šířku, aby se mohl ujistit, že mu ji nikdo neukradl.
"Tak z toho udělej deku, jo?" povídá.
Hm, to bude oříšek. Ona to totiž deka tak trochu je. Tady čichám problém...
"Však to je deka, podívej," znovu následuje přehlídka.
"Udělej z toho deku, povídám!"
Hm, sakra, to náš ve škole neučili, jak se dělá deka z deky. Achjo, my nepraktičtí studenti humanitních věd. Začínám litovat, že jsem nechodila místo fildy o budovu vedle na UMPRUM a místo literatury nestudovala textílie.
"No udělej z toho tu deku, ne?" začíná být i s Němcem nervózní.
Nevadí, zkusíme předváděčku ještě na výšku.
"Co z toho mám udělat? Já ti nerozumím," snažím se dopídit pointy.
"No deku normální, ne?!"
"Dědo, to je deka. Co s ní mám teda podle tebe dělat?"
"Udělat z ní deku!"
Tak já už fakt nevím a čekám, co se bude dít.
"Hele, víš co?" trhá mi deku z ruky "tady to dej na ten gauč," hází deku na dvě spojená křesla a odchází.
"Jakože přehoz na křesla z toho mám udělat?" ptám se pro jistotu a vytáhnu obočí, protože se mi to nezdá. A už vůbec teda nechápu, proč je to nutné v 6 ráno, zvlášť, když na těhle dvou křeslech nikdy nesedává. Ono se to taky moc nedá, protože jsou zhruba 30 let po životnosti, nemají už kolečka a nedá se s nimi příliš manipulovat. O prosezených částech ani nemluvím,
"Jo, přehoz. Přesně tak," je konečně spokojený.
"Ale nebudeš s tím chtít pak už přikrýt, že ne?"
"Ale houby," povídá a sune se do ložnice.
Ukazuju mu všechny čtyři zbývající přikrývky na posteli, ale spokojenost nepřichází. Donutí mě sundat ze skříně ještě dvojpeřinu na celé letiště, tu mu ale odmítám dát, protože na ni nemáme povlečení a nehodlám ji hned odpoledne nosit do čistírny, protože do pračky se nevejde.
Děda s Němcem se můžou vzteknout. "Jediná peřina tady není!"
"Ale je, vždyť tu máš čtyři!" ukazuju mu všechny čtyři. Bere do ruky jednu po druhé a hází mi je na hlavu. Výborně, mistrovství světa ve vrhu dekou! 😀 To tu chybělo, příště se utkáme všichni, teda až bude nějaká normální denní hodina.
"Ty nechci, mně je zima!" ječí. Ještě jednou kontroluji topení, které je na pětce a na víc už se dát nedá.
"A co teda chceš?" ptám se.
"Tu žlutou deku, já už fakt nevím, jak ti to mám říct!"
"Jako tu žlutou, ze které jsem měla udělat přehoz na gauč?" ujišťuji se.
"Jakej přehoz, já s ní chci přikrýt nohy!" prská děda s Němcem. No to jsem si celou dobu myslela, ale plán s přehozem to teda trochu narušil.
Nedá se nic dělat, žlutá deka musí být, i když na místě je zásoba dostatečná. Chci ji sundat z křesel, ale Primaňous ji zvládne servat sám tak, že polštářky, které jsem na ni umístila, letí asi tři metry vzduchem. Výborně, mistrovství bude ve vrhu dekou a hned potom i polštářem, to bude paráda.😁 A za sklenici sraženou cestou vzduchem bude bonusový bod!
"Dej mi župan a vypadni," cedí Primaňous mezi zuby. Aha, takže najednou zase župan.
"Jak se říká?" zkouším aspoň nějaké vlídné slovo.
"Koukej mi dát okamžitě ten župan a pak - pěkně prosím - vypadni!"
Smysl pro humor nevymizel, koukám. Pořadí nebylo ideální, ale nevadí. Oblékám župan.
"Přikrejt!!!" řve kapitán ve výslužbě.
Jsem v pokušení na to už nereagovat, ale na další vrhy polštáři už nemám náladu. Až zas jindy.
"Nech mě prosím tě chvilku bejt, já už fakt nevím, vy mi nedáte chvilku pokoj, tady se člověk vůbec nevyspí," stěžuje se Primaňous po tom, co mě podruhé v řadě v 6 ráno vzbudil (teda včera už v 5) a vyžadoval okamžitou interakci.
Takže dávám nebohému stařečkovi i s Němcem a sestřenkou chvíli pokoj a jdu si v klidu ještě lehnout. Dobrou noc! ☺
Komentáře
Okomentovat