Milí čtenáři, dnes bych se s vámi chtěla podělit o příběh budoucího kadaňského Alzheimer centra, které je předmětem žhavých sousedských sporů, bojů a víc než co jiného odráží vztah společnosti ke starší generaci a k chorobám spojeným se stářím (i když dnes stále častěji odhalovaným i u mladších ročníků). Asi to dnes nebude tak zábavné čtení, ale znáte to, tenhle blog je nejen o vtipných příhodách, ale i o osvětě a je to taky kyblíček k vylití frustrace a ošetření bolístek.
foto: FB Město Kadaň
Pokud nejste místní, tak Kadaň, kde s dědou žijeme, je docela pěkné
maloměsto v Sudetech poblíž Chomutova (ano, když se moc nedíváte po vydolovaném
nebo elektrárnami posetém okolí, tak je fakt docela hezké), kde dosud žádné
takové zařízení není. Do běžného domova pro seniory nebo domu
s pečovatelskou službou totiž není možné seniora s Alzheimerovou
chorobou umístit, musí tak být ve specializovaném zařízení, tzn. Domově se
zvláštním režimem (který je určen i pro jiné formy stařecké demence, Parkinsona
a další se stářím spojená duševní onemocnění). Senioři s takovými zdravotními problémy,
kteří jsou nesoběstační, tak musejí žádat o umístění v okolních městech. Což
zpravidla znamená:
a) horší dostupnost pro příbuzné, kteří např. nemají auto, a tedy i nižší
frekvenci návštěv
b) vytržení z města, kde mnohdy strávili velkou část života (což může být
zdrojem stimulace paměti, vzpomínek apod.).
Někdy paradoxně myslím na to, že možná právě sem, odkud jsme po válce vyhnali původní obyvatelstvo a zabrali si jejich domy a majetky, se Němec, co schovává věci, vrací s jistým gustem, rád a velmi často jako určité memento.
Přímo vedle paneláku, kde s dědou bydlíme, stojí poměrně problematický objekt, kde funguje už pouze nevalně zásobená večerka, malá drogerie, kde se téměř nedá hnout, a kadeřnictví/barber shop (které má stálou klientskou základnu a s přesunem patrně nebude mít problém). Posledních pár let je to objekt spíš k zlosti, protože se jeho nevyužité prostory často někdo pronajímal pro diskotéky/party do brzkých ranních hodin, takže byl hlavně zdrojem pochybných „pařanů“, hluku a rušení nočního klidu. O nechvalně proslulé pivnici, před níž posedávali opilí chlapíci už v 10 dopoledne, ani nemluvě (kvůli nim a jejich oplzlým komentářům jsem okolo úplně přestala chodit).
Mexická vlna?
A teď ta stěžejní část – co myslíte, že se stalo, když město problematickou budovu koupilo se záměrem v něm Domov postavit? Já osobně jsem čekala nadšení,
pochvaly, slavobránu, mexickou vlnu! 😁 Rozumějte, konečně se přece zbavíme
podivných cápků zpitých pod obraz a hudby vyřvávající do rána, yes! Za lepší
spánek! Za důstojný život pro seniory! Za sámošku bez ožralů!👌 A v podstatě
o nic nepřijdeme, všem provozovatelům město nabídlo náhradní prostory hned vedle.
No, tak mexická vlna ani v nejmenším nepřišla, spíš tsunami nadávek. Vznikly dvě paralelní petice a část sídliště je rozhořčena, protože bude muset chodit nakupovat o 35 metrů dál! Neskutečné na tom je, že největší problém s tím má spíše starší generace, která by naopak měla takovou možnost vítat. A upřímně s narůstajícím počtem degenerativních onemocněních ji můžeme dříve nebo později potřebovat všichni.
Asi nejvíc mě pobavila argumentace provozovatele večerky zveřejněná v místním regionálním plátku – ubude mu zákazníků, protože lidé, co jedou okolo, často zastaví před večerkou na ZÁKAZU ZASTAVENÍ, nakoupí si a zase jedou.😀 Jo, přesně ta auta, co musím neustále úplně zbytečně objíždět do protisměru, ačkoli tam kromě zásobování nemá kdo co stát. Výborně! Za lepší průjezdnost Golovinovy ulice! Ne?
Počkat, cože? Podle autorky petice se výstavbou domova zhorší „už tak problematická průjezdnost ulice“. Prosím? Opravdu mluvíme o té stejné ulici? OK, abyste měli představu, nejenže průjezdnost komplikují výhradně zákazníci večerky stojící na zákazu, ale reálně to znamená, že tři vteřiny počkáte a necháte projet auto v protisměru a pak sami projedete. Občas to trvá i pět vteřin, když jsou auta čirou náhodou dvě. Za dopravně komplikované považuji třeba Dvořákovo nábřeží nebo Karlovo náměstí v Praze ve špičce, naši ulici ani omylem.
Tak aspoň klidné spaní!
No nic, tak aspoň obyvatelé okolních paneláků budou rádi, že budou mít
v noci klid, ne? NE?!😨 Bavím se o tom s lidmi v sousedství už nějakou dobu
(o záměru se mluví několik let) a jejich argumentace je naprosto neskutečná a
bere mi veškeré iluze o lidech. Většinou je postavena na větách jako:
"prostě to tady nechci"
"na senilní dědky není nikdo
zvědavý"
"já se na to koukat nepotřebuju"
"já mám večerku
před barákem, nechci chodit nakupovat jinam"
a tuhle absurdní soutěž o
nejnechutnější argument u mě vyhrála minulý týden jedna místní seniorka s větou
"dovedete si představit, že ty děti ze školky naproti na TO budou muset
koukat?!" (to = klienti domova).
Hned za ní následuje facebookový diskutující s poznámkou o "márnici uprostřed sídliště".
A co je nejvíc k podivu - často tohle vypouští z úst miloučké
"babičky", od kterých byste jinak čekali vánočku na cestu a ne
takovou nenávist k nemocným vrstevníkům. Nejvíc je z toho ale patrný vizuální strach hraničící až s panikou. Že uvidíme něco, co nás samotné možná také čeká. A co nemusí být příjemná realita.
Sídliště navíc obchází s peticí několik lidí s přesvědčovacími metodami typu
"a víte, že budete muset chodit nakupovat až do Albertu?!" (nebudou,
večerka bude o 35 metrů vedle a když už o tom mluvíme, tak Albert je asi tak
500 metrů vzdálený, luxus!). Oblepili taky všechny vchody emotivním,
manipulativním (a ehm, stylisticky velmi špatným 🙈) textem o tom, jak se rozhodlo
"o nás bez nás!!!". Z našeho vchodu to naštěstí nějaká empatická
duše sundala (díky❤️). S dědou o tom samozřejmě nemluvím, protože kdyby se dozvěděl, že se
"proti němu" a dalším píšou petice, asi by byly jeho mnohdy
depresivní stavy ještě horší.
Centrum setkávání s lahváčem
A co mě baví taky hodně - autoři petice mluví o tom, že bude zrušeno "centrum služeb a setkávání". Jo, je pravda, že ti postarší pánové, co od rána sedí před večerkou s lahváčem a pokřikují sexistické kydy na každou ženu, která projde okolo, ztratí svoje teritorium. Ale mě teda moc nemrzí, že už se potkávat nebudeme, a navíc - město myslí i na jejich budoucnost, protože než se Domov postaví, můžou ho někteří z nich už potřebovat.
A to je vlastně poselství celého tohoto textu. Pro nás s dědou už je totiž termín dostavění příliš vzdálený a zařízení už tak nejspíš nebudeme moci využít, nelobbuji tak vůbec za něj osobně, ale za ostatní nemocné a jejich pečující, kterým může usnadnit situaci.
Jsem přesvědčená, že by každá obec měla myslet na budoucnost a minimálně jeden takový objekt vystavět, protože populace stárne a zdá se, že rozvoj neurodegenerativních onemocnění mozku ovlivňuje mimo jiné životní styl, který se pro spoustu z nás stále více hektický a stresový, a počet nemocných bude jen narůstat, což se ostatně děje už teď. Buďme laskaví a raději překousněme vlastní sobectví a nepohodlí, ač třeba vzdálené 35 metrů, a raději mysleme na to, že i my se můžeme ve výsledku klienty domova se zvláštním režimem stát.
Komentáře
Okomentovat