V poslední době se mi stává taková věc. Je zhruba půlka dne, někdy odpoledne kolem třetí. Mám hotovou většinu běžného úklidu, pravděpodobně už jsem vyprala prádlo, podruhé vysála, utřela prach, který byl zase ve stejném stavu, jako kdyby to nikdo neutíral týden... 😅 Děda je oblečený, po protestech prošel koupelnou, dostal léky, snídani, případně rovnou oběd, dal si odpolední kafe a teď sleduje televizi. Nejspíš si k tomu dal kus koláče nebo rohlík, takže už se pomalu připravuji na další vysávací zásah.😄 Pak bude patrně následovat další převlékání, protože dnešní obědovou gulášovku určitě dostalo ochutnat i tričko a kalhoty, aby jim to nebylo líto a netrpěly hlady, možná že se děda rozdělil i s gaučovým přehozem, takže pomalu startuji i prádelní koš a brousím nervy na skříň s oblečením, která střídavě nejde otvírat nebo zavírat nebo obojí (dnes to tipuji na otvírání, ale když do ní párkrát kopnu, mohlo by to zabrat).
A pak to přijde. Dojde mi, že mám hlad. Ale jak je to možné? Přece jsem před chvílí jídlo vyndavala z obědníku na talíř, ohřívala v mikrovlnce, měla v ruce příbor, krájela ho... Něco tu nesedí, neměla bych být hladová. Otvírám ledničku, kde leží krabička s mým vegetariánským obědem zcela netknutá. Hm, divné. Taky mě začíná bolet břicho, léky jsem si ale přeci ráno taky brala, naprosto jasně vidím, jak je mám v ruce a nalévám k nim vodu, akorát že... Ježišmarja, zadržte, co vás to napadá, jedno přerostlé dítě opravdu stačí, nebojte! 😀
Samozřejmě, že jsem léky ráno měla v ruce a oběd jsem skutečně krájela. Jenže ani jedno nebylo pro mě. Ve chvíli, kdy jsem talíř s jídlem nakrájeným na malé kousíčky položila dědovi na stůl, získala jsem pocit sytosti a dojem, že mám oběd také za sebou. A šla jsem se věnovat jiným činnostem. Podobně to ráno proběhlo s léky. Obvykle se u toho přistihnu tak dvakrát týdně a už čekám jenom, až vyjdu na ulici v noční košili s dojmem, že jsem už jedno oblékání (teda minimálně) dneska absolvovala. 😁 To se mi tedy zatím nestalo, ale co není, může být. Docela by mě zajímalo, zda se tohle stává třeba novopečeným rodičům nebo jiným pečujícím.
Škoda, že takhle substitučně nepůsobí třeba i ta káva, co pořád vařím, ale sama ji moc pít nemůžu, protože mi nedělá dobře. Stačilo by, kdyby po sugesci vypití přišlo to energetické nakopnutí, až si sednu k počítači a začnu pracovat.
Momentálně taky vyvíjím zcela novou metodu placeba působícího touto zprostředkující metodou. 😀Poté, co jsme oba prodělali covid, přinesl děda z nemocnice další infekci (aby ne, když jediný, kdo měl na covidovo-necovidovém interním oddělení respirátor, jsem byla při vyzvedávání věcí já, ale to raději nechme být). Samozřejmě jsme si ji předali. Antibiotika jsem už ale stihla zařídit jen jemu, protože byl pátek odpoledne, což je pro většinu lidí vlastně už taková malá sobota, takže po nich už nemá cenu něco chtít, pokud teda zrovna nejste pacient s Alzheimerem, po covidu, s další nemocí. Takže, když se budu hodně snažit, třeba se dostaví pocit, že léky zabírají i u mě! Držte palce! 😊
Pěkný víkend všem.
Komentáře
Okomentovat